Článek
Filmy, tedy ty, které se ještě nenakazily průmyslovostí, mají jednu úžasnou vlastnost. Často se díky nim můžete vydat na cesty a poznávat nejen pláže a pamětihodnosti jako při klasickém zájezdovém cestování, ale především lidi, jejich životy a prostředí, ve kterém se pohybují.
V českých médiích o situaci v hospodářskou krizí sužovaném Řecku vypovídali třeba Češka, která na tamních ostrovech provádí naše turisty, nebo starší pán řeckého původu, který ve své domovině už dávno nepobývá. Žádného novináře ze zahraničních rubrik ale nenapadlo pustit si současný řecký film.
Že je to chyba, prozradil karlovarský festival už loni, kdy představil řadu snímků mladých řeckých filmařů dokonce v samostatné sekci. Letos na to navázal výběrem debutu talentovaného režiséra Ektorase Lygizose Chlapec pojídající ptačí zob do hlavní soutěže.
Řecká kinematografie se lacinému pohledu na krizi vyhýbá
I tento film by mezi loňskou sbírku perfektně zapadl. Nejen, že se odehrává, logicky, ve výbušné současnosti, ale zároveň se přímému pohledu na krizi a její nejviditelnější projevy vyhýbá. Kamera tu lacině nemíří na létající kostky, ale na mladého chlapce, který se snaží ve stále svízelnějších podmínkách přežít, aniž by ztratil svou důstojnost. A pohled je to velmi tvrdý a nekompromisní.
Chlapec pojídající ptačí zob je tak výsostným uměním především proto, že dokázal politické téma, svou nepopiratelnou angažovanost až sklon k pamfletizaci, vyvážit naprosto uvěřitelným intimním portrétem jednotlivce včetně jeho strachů a můr.
