Článek
Příběh Bílých nocí, které Dostojevský napsal jako začínající spisovatel v roce 1848, je jednoduchý. Mladá naivní Nastěnka čeká za petrohradských nocí na návrat svého milého. Během čekání se setkává s vypravěčem, o něco starším hochem, který ve své osamělosti doposud žije na pomezí reality a snu. Rychle se sbližují, ale rodící se vztah je ještě natolik křehký, že když se jejich čtvrté společné noci mládenec Nastěnky vrací, ona odejde s ním.
Bílé noci už adaptovali Bresson nebo Visconti
Kazašsko-francouzský snímek Dobrodružství není zdaleka první, který se drží základní linky Dostojevského povídky (nejslavnější adaptace natočili v roce 1957 pod názvem Natálie Luchino Visconti a v roce 1971 Robert Bresson jako Čtyři noci jednoho snílka), režisér Turebayev ale příběh a především postavy posouvá trochu jinam, do větší střídmosti, dál od romantické předlohy.
„Změn proti Dostojevskému je dost, myslím, že by zaplakal, kdyby se dozvěděl, co jsem s jeho textem provedl,“ říká Turebayev.
Petrohrad tu nahradilo hlavní město Kazachstánu Almaty a proslulé bílé noci jsou simulovány pouliční lampou. Největší rozdíl však je v ústřední dvojici, kterou v Dobrodružství tvoří Marat a Mariyam. On je opuštěný, zakřiknutý noční hlídač v kancelářské budově, který marně odolává dívčině charismatu. Ona je sebevědomá, odvážná, vědomá si svého účinku na muže. Marat ostatně není jediný, koho okouzlila. Univerzitní profesor Voloďa jí, své studentce, propadl natolik, že nakonec skončil jako pouliční metař s malým kamrlíkem a velkou knihovnou.
Režiséra nic nezajímá víc než zákoutí lidské povahy
„Myslím, že by můj film mohl bavit hlavně ty, které zajímá člověk s jeho neřestmi, sny a přáními. Pro mě není nic více vzrušujícího než lidská povaha. A myslím, že řada diváků to cítí stejně,“ říká Turebayev, který zatím slavil úspěchy hlavně na festivalu v Locarnu – získal už dvě nominace na tamního Zlatého leoparda.
Z kazažšsko-francouzského filmu Dobrodružství režiséra Narimana Turebayeva.
Režisér formálně vystavěl své filmové vyprávění především na opakující se rutině v Maratově životě: „Jeho dny i noci probíhají téměř stejně. Vede nudný a osamělý život. Ale když se objeví ona, něco se změní. Dny zůstávají stejné, ale v noci ho čekají velká dobrodružství.“
Mariyam vyláká Marata tančit do klubu nebo na návštěvu k nešťastnému Voloďovi.
Z pasivní a ustrašené Nastěnky se v gruzínském podání stala moderní a průbojná dívka. Jestli to ale změní něco i na vyústění příběhu a co na to Dostojevský, který mimochodem v Kazachstánu několik let jako voják strávil, se dozvíte až na samotné projekci v rámci karlovarského festivalu.
Ten se letos koná v termínu od 4. do 12. července.
