Článek
Děj se odehrává v době údajných dětských křížových výprav. K jedné z nich se ve filmu hodlá připojit i malý Jeník. Pokud vím, historici se nedokážou shodnout, zda dětské křížové výpravy vůbec proběhly…
Legenda o dětských křížových výpravách se opírá o příběh dvou chlapců, francouzského Štěpána a německého Mikuláše. Byli to pastýři, kterým se měl zjevit anděl a říct jim, aby sesbírali další děti a vypravili se osvobodit Boží hrob. Aby tak učinili beze zbraní, svou čistou vírou. V té době byl Jeruzalém v rukou muslimů, a když neuspěli dospělí, měly nastoupit děti. Už během tří měsíců se jich údajně shromáždily desetitisíce. Ale mnozí odborníci tvrdí, že čistě dětská výprava je mýtus a že v křížových výpravách šly s rytíři spíše celé rodiny, tedy děti i s rodiči.
Jak to s malými křižáčky podle té legendy dopadlo?
Nabalila se na to spousta dalších mýtů, hodně jich mělo cestou zemřít, umrznout, část údajně ztroskotala, měli je prodat do otroctví a tak dále. I proto mi vyhovovalo, že dětská výprava zůstává v předloze i ve filmu v pozadí. Nechtěl jsem to filmovat napřímo, to by bylo nesnesitelné. Legenda o dětské křížové výpravě je v Křižáčkovi jen zprostředkovaně, pro mě je to film hlavně o otcovství.
Rytíře Bořka v Křižáčkovi ztvárnil Karel Roden.
Čím přesně vás tedy upoutala báseň Jaroslava Vrchlického Svojanovský křižáček, že jste se rozhodl podle ní natočit film?
Na začátku mě zaujala hlavně Vrchlického práce s perspektivou vyprávění, kdy nejdřív sledujeme syna, ale velmi brzy změníme pohled na otcův. Také motiv cesty a dohánění, kdy otec hledá ztraceného syna, ale přichází všude pozdě. Přišlo mi filmové, jak jsme v příběhu v neustálém pohybu.
Věděl jste už tehdy, že z toho vznikne film tematicky vlastně dost podobný vašemu celovečernímu debutu Osmdesát dopisů, byť ten se neodehrává ve středověku, ale za normalizace?
Že budu znovu vyprávět o vztahu otce a syna, o absenci milované osoby? To vám všechno dojde až zpětně. Ten vnitřní stav otce z Vrchlického předlohy je mi samozřejmě blízký, sám mám děti, bojím se o ně, vím, že jednou odejdou z domova a já zůstanu sám. Ta emoce je mi srozumitelná. Ale na začátku si to takhle neracionalizujete. Křižáčka jsme připravovali čtyři roky a poměr k vlastnímu dílu se za tu dobu promění, zasáhne do toho život, neustále se to všechno prolíná.
Byl tam nějaký opravdu výrazný moment, kdy se Křižáček prolnul s vaším životem?
Producentem filmu je můj táta. V Křižáčkovi si i zahrál. Objevuje se v pašijové hře coby spící rytíř, jehož na jevišti opouští skupinka dětských herců-křižáčků, aby se vydala do Svaté země. Během postprodukce dostal táta mozkovou mrtvici, vypadalo to, že umře. S mámou jsme se ho snažili probudit zpět k životu. Navíc film začíná i končí spícím otcem. Naštěstí se tátu podařilo probudit a měl by přijet i na premiéru do Varů.
A kde jste sehnali tolik blonďáků, kteří vám hráli ty německé děti?
Představitele křižáčka Jeníka, Matouše Johna, jsem našel náhodou v tramvaji. Něco mi říkalo, že ji mám celou projít a že určitě něco objevím. A já na takové věci věřím. Hned jsem věděl, že je to on. Přejel jsem kvůli němu dvě zastávky a pak jsem jeho maminku přesvědčil, aby nám syna půjčila na kamerové zkoušky. Potom jsme hledali jemu podobné typy. V Itálii, kde jsme natáčeli, blonďáci moc nejsou, navíc tam platí poměrně striktní pravidla, pokud chcete natáčet s italskými dětmi. Takže jsme malé herce nakonec vozili z Čech. Kvůli finální scéně na poušti, kterou jsme točili na Sardinii, jsme jich museli přivézt osmdesát!