Článek
Americký agent-gangster černé pleti a azurově modrého obleku dostává úkol, o němž dopředu nemá žádné přesné informace. Vydává se do Španělska, kde se má postupně sejít s několika dalšími komplici, od nichž přebírá instrukce, s jejíž pomocí má proniknout do střežené pevnosti. Tahle symbolická cesta člověka, pohybujícího se na okraji světa podle cizího plánu, by mohla být zajímavá. Jenže...
Skautská hra se sirkami
Jarmuschův snímek Hranice ovládání by mohl klidně sloužit jako turistické video klubu tai-chi či newyorských autistů. Hlavní hrdina s fascinující kamennou tváří (hraje jej Jarmuschův herec Isaach De Bekolé) toho nezvládne o moc více. Prochází se po ulicích Madridu či Sevilly, popíjí kafe (vždy dvě espresa ve dvou šálcích), cvičí se v umění sebeovládání a hlavně vůbec nemluví.
FOTO: www.iffkv.cz
Nanejvýš poslouchá všednodenní řeči svých kompliců, s nimiž si vyměňuje kamerunské krabičky sirek. Připomíná to konspirační síť na úrovni skautské hry na bouřící se stínadla a Velké Vonty, kteří se učí složit ze "čtyř sirek tři" - nebo nějaký podobně duchaplný hlavolam.
A když se k mistrovi nakvartýruje do hotelové postele nahatá cizinka s průhlednou pláštěnkou, lehne si jen pod ní netečně na záda - a myslí zřejmě na fotbal. Bůhví, divák toho moc nepozná s výjimkou toho, že tai-chi podle tohoto filmu uzemňuje chuť na sex (i smysl pro humor).
Jarmuschovi manekýni
Autorovou devízou byla vždy velká citlivost vůči obrazu, cítění prostoru, v němž se pohybují jarmuschovští looseři. Jenže tady je z toho stává barevná přehlídka hereckých manekýnů, která nakonec není ani tak správně suše vtipná, jak bychom čekali od amerického nezávisláka.
A to můžou nosit paruky, gangsterské kytary či plácat o bohémech, kteří pocházejí z Čech (těm se říká Bohemia v angličtině), tedy ze země laciného šumivého sektu.
I hvězdy typu Johna Hurta, Tildy Swintonové, Billa Murrayho, Gaela Garcíi Bernala jsou tady na dobře placené herecké procházce, jak by řekl mistr Forman.
Život jako hrstka prachu
Jinak se kolem nich rozprostírá nekonečné prázdno. Oduševnělé komentáře o tom, že život je jako hrstka prachu, která vyjde vniveč, neobstojí. Nuda tohoto filmu je ve skutečnosti až hypnotická.
Můžeme si myslet, že se stále díváme na Velkého Jarmusche, poznávat jeho poetiku, rytmus, obrazivost. Ale a rozdíl od všech jeho "nejpodivnějších rájů", "mysteriózních vlaků" či "ghost dogů" zde je jenom jedno velké tajemné nic. Jestli mi rozumíte, co chci říct.