Článek
Titulním hrdinou Graizerova snímku je Thomas, který má v Berlíně vyhlášenou malou cukrárnu. V té se jednoho dne zjeví izraelský obchodník Oran, který do Německa pravidelně jezdí na služební cesty.
Letmé setkání brzy přeroste v intenzivní milenecký vztah, který však po několika měsících utne Oranova tragická autonehoda.
Thomas se náhle cítí natolik prázdný, že se rozhodne vyrazit do Izraele. Ví, že tam najde nejen Oranův svět a domov, ale i jeho syna a manželku Anat. A že mu to snad pomůže nebýt ve svém neštěstí úplně sám. Právě samota je v Cukráři jedním z ústředních témat. Ale zdaleka ne jediným.
„Cukrář vypraví na první pohled o tajemstvích, lásce, romanci,“ říká Ofir Raul Graizer. „Ale pro mě je především o imigraci, o tom, jaké to je, hledat novou identitu, rodinu, o pokusu vytvořit si nový život poté, co jste prodělali nějakou velkou osobní ztrátu.“
Thomas se rozhodne nechat se zaměstnat u Anat v kavárně a díky svému cukrářskému umění rozšíří její nabídku o vybrané pochutiny. Ty mají u zákazníků okamžitý úspěch. Zároveň tu ale vedle protnutí v bolesti dochází ke kulturnímu střetu. Anatina rodina si zakládá na tom, že je její kavárna košer, a podivuje se, že je v ní zaměstnán někdo, kdo není Žid. A ještě navíc jde o Němce. Staré historické křivdy zjevně nejsou úplně zapomenuty, i když racionálně to v sobě všichni popírají.
Velmi osobní film
„Cukrář je pro mě velmi osobní film. Pracoval jsem na něm dlouhatánských sedm let. Začal jsem s ním hned po studiích a vznikal celou dobu, co jsem si budoval nový život v Německu,“ říká Ofir Raul Graizer.
„Byla neuvěřitelná výzva ho natočit a jsem opravdu vděčný, že se mi ten příběh, odehrávající se hlavně v jedné malé kuchyni v Jeruzalémě, povedlo odvyprávět.“
Grazierův snímek, který si umně hraje s diváckým očekáváním a citlivě nakládá se všemi svými postavami, se bude poprvé před publikem hrát ve Varech 4. července.
