Umělecký ředitel MFF KV Karel Och: Uvažujeme, co se dá příště zdokonalit

Jak jste spokojen s vítězným filmem, bulharským snímkem Blažiny lekce?

Velmi. Je to film, jehož námět souzní s českou realitou. Nabízí fantastický ústřední ženský herecký výkon a spojil kritiku s diváky. To se neděje tak často, jelikož laičtí diváci a kritika mají obvykle odlišný vkus. Myslím, že bude mít velmi dobrou další cestu.

Jaký byl pro vás, programového ředitele, letošní festival?

Jsme s kolegy velmi spokojeni. Dostávaly se k nám především pozitivní ohlasy na filmy jak soutěžní, tak dovezené z jiných festivalů. Zdá se, že se podařilo vytvořit rovnováhu mezi hledáním exkluzivních titulů a filmů z ostatních festivalů, protože to je asi to nejtěžší.

Když už se nějakému filmu dostala, řekněme, negativní kritika, pak formou, kterou naprosto respektujeme, tedy konstruktivní. Nebylo to odmítavé mávání rukama, ale snaha pochopit. I to nás potěšilo, protože nejhorší je, když se o filmu přestane mluvit pět minut po skončení projekce.

Všechny sály byly plné i na filmy, na které by běžný divák jinde do kina nešel. V čem to je?

Je za tím dlouholetá práce na programu a na způsobu, jakým se nabízejí divákům. Začala už za působení paní doktorky Evy Zaoralové, na kterou jsme navázali. Svou roli hrají i začátek léta a vzrušení z možnosti odjet z místa, kde bydlíte, pracujete, studujete, do místa, které žije jenom filmem a setkáním lidí, kteří se jinde nepotkají.

Přidal se k tomu i takový pozitivní snobismus. Zní to divně, ale tohle je věc, která je častá třeba ve Francii. Tam se v kavárně mluví o nějakém filmu a lidé se na něj běží podívat, aby se konverzace mohli zúčastnit, i když je třeba ten film vůbec nezajímá. Ale když mu dají šanci, aby si u kavárenského stolu nepřipadali hloupě, nakonec je třeba ten film nadchne.

Děje se to i na karlovarském festivalu?

Mám pocit, že se to stává. I když drtivá většina diváků jsou lidé, kteří přesně vědí, na co jedou, jsou připraveni. Na festivalu jsou ale i takoví, kteří přijedou poprvé a chtějí být součástí nejen doprovodného programu, ale i diskusí o filmech.

Stáhli jste počet promítaných filmů, letos jich bylo kolem sto čtyřiceti. Bylo to proto, aby se mohly víc promítat a mohli je vidět lidé, kteří přijedou třeba jen na část festivalu?

Ano. Nestalo se to ale z roku na rok, šlo to průběžně ruku v ruce se změnou struktury programu, jeho zjednodušováním. Byli jsme si jisti, že diváci rozdíl nepoznají. Když nabídnete osmdesát nebo sto deset filmů v jednom programu, pořád je jich tolik, že je normální člověk není schopen všechny zhlédnout.

Ale věděli jsme, že řada lidí jezdí na festival na jeden, dva, tři dny. A tak hrajeme dost titulů čtyřikrát, třikrát, a pokud promítáme něco dvakrát, tak jen proto, že nám to majitelé práv nedovolili vícekrát.

Z jakého snímku máte radost?

Toulaví králové: Příběh Gogol Bordello. Ne proto, že bychom byli takoví věštci, ale proto, že se hudební dokumenty ve Varech léta těší velkému zájmu. Hezky to zapadne do letní atmosféry, která je filmová, hudební, mladá, svěží. A tento dokument navazuje na návštěvu frontmana kapely Eugene Hütze v Karlových Varech v roce 2004, ale i na jeho koncerty v Praze, na kterých jsem před mnoha lety byl.

Zároveň je v něm i velmi intenzivní politický pohled, protože Hütz je Ukrajinec, velmi aktivní v boji proti ruské invazi. Je to fenomenální věc a nás těší zájem diváků i kritiků. Ono ohromit vítězným filmem z Cannes není až tak těžké, ale zaujmout snímkem, který má u nás premiéru, nebyl nikde vyzkoušen a nemá certifikát od nějaké poroty, až tak jednoduché není.

Už si v hlavě začínáte chystat seznam filmů na nový ročník?

Teď spíš pokračujeme v úvahách, co je potřeba zlepšit, v rámci programu zdokonalit a posunout dál. Pokud jde o filmy, začínáme zvažovat speciální programy, retrospektivy, premiéry restaurovaných snímků. Prvním zdrojem ze současných filmů je pro nás festival v Benátkách. Odtamtud se rekrutuje pár snímků, někdy také z festivalu v San Sebastiánu.

Hlavní gró práce začíná v lednu cestou na Sundance festival. Na něm jsme letos viděli černobílý snímek Fremont, který měl na našem festivalu mezinárodní premiéru.