Článek
Nedávno jste v Národním divadle dokončil kostýmy do opery Dvě vdovy.
To ale s filmem nemá nic společného.
Jde také o tvorbu kostýmů. Co je na té práci nejtěžší?
Pro mě je to těžké od začátku do konce. Začínám čtením scénáře, kde je jen pár písmenek s popisem postav. A tak ho čtu několikrát, abych pochopil, jaký charakter figury mají. Jsem tedy první, kdo vidí, jak ty postavy budou vypadat. A pak kreslím, nakupuji látky a už to jde jedno za druhým. Neřekl bych, že jedno je lehčí než druhé.
Je rozdíl tvořit pro film a pro divadlo?
Velký. Filmový kostým je založený na detailu, kdežto divadelní musí být srozumitelný i pro člověka na bidýlku. V divadle tolik nezáleží na detailech.
Co když mají ke kostýmům výhrady herci?
Pak nastoupí diplomacie. Musím s nimi mluvit a přesvědčit je, že pro ně a hlavně pro roli dělám to nejlepší, co mohou mít. Někdy debatujeme hodně dlouho.
S kým jste se třeba dohadoval?
Nikdy jsem nezažil vyložené odmítnutí, jen někteří herci mají pocit, že jim určité kostýmy vyloženě sluší. Většinou se mýlí, takže je mým úkolem jim to vysvětlit. U nás byly pokaždé potíže s Milošem Kopeckým, který měl vždycky jasnou představu, v čem je krasavec.
Theodor Pištěk se zdraví s Vojtěchem Jasným.
Dlouhé debaty jsem vedl třeba s Woody Harrelsonem ve filmu Lid versus Larry Flynt nebo s F. Murray Abrahamem, který v Amadeovi hrál Salieriho.
Ještě se vrátím k opeře Dvě vdovy. Jedna je veselá, druhá smutná, takže je nějak kostýmově rozlišíte? Jedna je v červeném a druhá ve smutku?
V libretu je přesně dáno, že jedna je stále v černém, takže si nemůžu nějak moc vymýšlet. Ale nejde jen o barvu, ale i o střih, který vystihne povahu figury. Mimochodem, byl jsem trochu zklamaný, jak kritici operu přijali.
Kostýmy všude chválili…
To ano. Víte, pro mě je rozhodující, že byli šťastní herci.
Když jste v roce 1984 připravoval kostýmy do Formanova Amadea, asi vás při tvorbě nikdo neomezoval. Utrácel jste bez výčitek?
Tak pozor, každý producent je držgrešle. Socialistická kinematografie proti tomu byla ráj, protože tehdy nikomu netekla krev, nezáleželo na tom, kolik se utratí, platil to stát. Američané mě honili po půl kontinentu, abych sehnal levnější knoflíky. Nicméně do Amadea mi nikdo nemluvil, ale u Valmonta mě přemlouvali, abych s kostýmy šetřil. Že v Americe lítají prachy jako vlaštovky, je fáma.
Oblékl jste i slavný film Tři oříšky pro Popelku nebo Arabelu. Jsou pro vás pohádky jednodušší?
Já nerozeznávám, co je jednodušší. Dostanu práci, je jedno jakou, a postupuji stejně. Jako kluk jsem se stejným nasazením vymýšlel nálepky na kufry.
Jenže při pohádkách nemusíte dbát na historické souvislosti. Princeznu si vymyslíte, Amadea ne.
Jasně, ale nedělám v tom rozdíl. Přiznám se, že v podstatě pohádky nemám rád.
Ale Tři oříšky pro Popelku milují už tři generace.
To byl také výjimečný biják. Film musí při natáčení bavit všechny lidi v týmu – od šoféra počínaje. Jakmile práce tým nebaví, je to na výsledku znát. Pro Amadea krvácely i uklízečky. Když lidi cítí, že jsou účastni na něčem, co má předpoklad, že to bude dobré, tak se přetrhnou. Pokud ten dojem nemají, snaží se, aby byli co nejdřív doma, a práci neodvedou, jak by mohli. Nadšení musí být plošné.
