Článek
Napsala ji na základě rozhovorů, které spolu vedly několik let nad fotografiemi, které mapují úspěšnou filmovou kariéru Brejchové i její soukromý život. Na bohaté obrazové části knihy s autorkou spolupracoval její manžel, fotograf Herbert Slavík, na literární podobě novinářka Jana Podskalská.
Poté, co knihu ve Varech pokřtili prezident festivalu Jiří Bartoška a ministr kultury Martin Baxa, poskytla Brodská Právu rozhovor.
Kniha Moje máma Jana Brejchová připomíná velkou kariéru i soukromí slavné herečky
Jak vaše maminka knihu přijala?
Maminka už je dlouho nemocná, ale při té knize přece jen ožila. Vlastně už s námi na ní spolupracovala, když jsme se u některých fotek třeba ptali, kdo na nich je, a ona jen koukla a řekla: „To je Žanda Ženíšková.“
Jana Brejchová
Jen měla starost, aby nám ty knihy nezůstaly doma, několikrát se mě ptala, jestli si opravdu myslím, že si na ni ještě lidi vzpomenou.
To je samozřejmě starost naprosto zbytečná, ale nemohu se nezeptat, jak se maminka v současné době cítí?
Opravdu si myslím, že jsme jí tou knihu vlili trochu krve do žil, protože už jsme jí samozřejmě s Herbertem předem nosili různé náhledy a maminka byla nadšená.
Obal knihy
A když tu knihu poprvé dostala do ruky, byla roztomilá, protože s údivem řekla: „Ta je těžká! A jak je tlustá!“
Kdo dal k jejímu vzniku první impuls?
Maminka. Už před lety si přála fotografickou knížku jen s drobnými popisky, ale když jsme s Herbertem vybalili celý ten archiv, ohromně se rozpovídala, a dokonce začala některé situace a vzpomínky předehrávat. A pravda, byly i fotky, které odložila a mlčela. Ale myslím, že se jí to moc líbilo.
Tatínek Vlastimil Brodský ji vedl k oltáři, když si v roce 1995 brala fotografa Herberta Slavíka. Jsou svoji dodnes.
Jsem nesmírně vděčná mému muži, protože on byl tím tahounem. Měl na starosti grafickou stránku a fotografie, a já už jsem to několikrát chtěla vzdát. Dbali jsme totiž na to, aby byl kvalitní papír, aby fotky byly opravdu vymazlené, a někdy se to nedařilo. Ale díky Herbertovi se to nakonec povedlo. A jsem vděčná i Janě Podskalské, že dala textu literární podobu.
Vám se při práci musely logicky vybavovat i podrobnosti z vlastního života, jaký to byl pocit?
Myslím, že tam je mezi námi i určitý názorový kontrast, a možná bude pro čtenáře zajímavé, jak maminka některé věci komentuje, a já k nim dodávám jen stručný drobný popisek.
Vyšší princip (Jana Brejchová)
Vznikaly i absurdní situace, kdy Herbert přišel za mnou, náramně se smál a říkal „tohle je senzační historka“ – a já jsem se při té vzpomínce rozplakala. Některé věci zkrátka vidí každý trochu jinak.
Už při křtu zaznělo, že pro mnoho lidí u nás je Jana Brejchová velká česká herečka, ani nevědí o maminčině velké kariéře v Německu a Evropě vůbec. Připomenete ji?
Mě překvapilo, že o ní nevěděla ani řada filmových publicistů! Dostala například exkluzivní nabídku upsat se v Německu na šest let, ale protože nechtěla hrát ženy – sexsymboly, ale chtěla pracovat s českou novou vlnou šedesátých let, s Evaldem Schormem, Karlem Kachyňou a dalšími, tak to odmítla. Navíc se v té době zamilovala do tatínka, a to byl nejspíš další důvod odmítnutí.
Někdy se stane, že když člověk vzpomíná, jsou ty vzpomínky proti realitě zkreslené. Musela jste třeba některé vzpomínky na dobu, kterou už jste zažila, korigovat?
Ne. Ale ona byla hrozně upřímná a někdy i velmi ostrá, takže jsme pak museli některé vzpomínky při psaní přece jen trošku uhladit.
