Svoboda je v našich fantaziích. Režisér Tomasz Wiński soutěží ve Varech s filmem Hranice lásky

Ještě na FAMU jsme s herečkou Hankou Vagnerovou natočili krátký film o experimentu ze strany dvou párů. Hanka hrála holku, za níž přijde druhý pár s návrhem na prohození partnerů. Je tlačena do situace, ve které se cítí nepohodlně. Nakonec z toho ale má lepší požitek než její přítel. Jejich vztah to nicméně poznamená a film končí v okamžiku, kdy zvažují, jestli ještě dokážou být spolu.

Už tenkrát jsme si říkali, že by z toho časem mohlo být něco většího. A skutečně jsme se k té látce po letech vrátili. Hanka zrovna procházela rozchodem a řekli jsme si, že by nás oba zajímalo podívat se hlouběji na téma upřímnosti ve vztahu, co všechno se smí ve vztahu říkat, jestli se lze vyhnout lžím, nevěrám, jestli jde ve vztahu obstát i bez bolestivých kompromisů.

Neměli jsme na tyto otázky odpovědi, a proto jsme se rozhodli je prozkoumat filmem. To ale bylo pořád spoustu let předtím, než jsme začali točit.

Hledali jsme nějakou zajímavou dynamickou strukturu, ve které bychom ukázali cestu obou hlavních hrdinů z ústředního páru. Nechtěli jsme jim to dělat jednoduché, oba to dost emočně odnášejí. Nejsou to cyničtí roboti, kteří by si záměrně navzájem ubližovali. Měly to být postavy, které se o témata otevřeného vztahu, mimovztahového sexu nebo polyamorie jen tak náhodou otřou, koketují s tím – a pak do toho najednou spadnou. Nemají to promyšlené, vykalkulované. Snažili jsme se najít správnou míru křehkosti.

Ale nejnáročnější nakonec bylo potýkat se s představami producentů, koproducentů, spoluautorů, kteří do toho v různých fázích vstupovali, a každý si s sebou nesl vlastní představu, agendu. Hledalo se například celospolečenské téma, které to celé zastřeší. V jednu chvíli do scénáře razantně vstoupilo téma umělé inteligence, kterou spolu měli hrdinové v práci vyvíjet a která se pro ně měla stát náhražkou dítěte…

Někdy v té době jsem se ale potkal s kamarádem a filmařem Olmem Omerzuem a on mi napřímo řekl, že jsme úpravami ztratili jádro našeho příběhu. Musel jsem uznat, že má pravdu. Za pět dní pak vznikl nový scénosled, kterým jsme se vrátili na začátek, k tomu podstatnému. Zacílili jsme na proces vklouznutí ústředního páru do experimentu a na pokusy se z něj následně vymanit.

Stálo mě to spoustu energie. Skončilo to vlastně tím, že jsme si s přítelkyní založili vlastní firmu a zprodukovali si to z velké části sami. Producent prostě vidí jiný film než vy, což vede ke konfliktům, roste ve vás vztek, zbytečně se o tu vizi přetahujete. Měl jsem to tak s producenty i se spoluscenáristy. Nakonec jsme film dotáhli s producentem Jirkou Konečným, který ho má podle mě rád, ale stejně jsme se až do konce přeli, o čem Hranice lásky vlastně jsou. Těch sedm let vývoje už bych nechtěl zažít znovu.

Polyamorii beru jako jednu z variant, jak si nastavit vztah. Sám v ní žít nedokážu, neustál bych to, ale věřím, že jsou lidé, kteří jsou v ní šťastní; v našem filmu vidíme takto žijící čtveřici. Několik mých kamarádů to zkoušelo, ale je pravda, že je to pokaždé bolelo, jedna strana byla polyamorii nakloněna víc a druhá to moc nezvládala a tajně trpěla. Monogamie nicméně není nic fixního, každý by si měl hledat vlastní model vztahu, který mu vyhovuje, a polyamorie je určitě čistší řešení než někoho podvádět a lhát mu.

Sám absolutní otevřenosti ve vztahu schopen nejsem. S přítelkyní jsme film produkovali, herci v naší posteli zkoušeli všechny scény, kde si vyprávějí o svých drsných a explicitních sexuálních fantaziích, ale my dva o tom doma nemluvíme. Jen to naťukneme a už utíkáme pryč, bolí nás to, děsí, připadá nám to necitlivé vůči tomu druhému. Neumíme a ani nechceme být k sobě takhle upřímní.

Telefon je taková jejich hračka, třetí osoba dramatu, která zesiluje jejich touhu, dráždí se tím navzájem, ale zároveň se za telefonem mohou i trochu schovat. Je to hra. Působí to jako upřímnost, ale je tam i prvek předvádění se, předstírání. Jako by hráli role ve vlastním domácím porno videu. Občas ale paradoxně na mobil řeknou víc. Asi platí obecně, že v přetvářce na sebe sem tam prozradíme i to, co jsme nechtěli.

Moderní technologie jsou prostředkem zdánlivého sbližování, který nás ale ve skutečnosti uvězňuje v našich virtuálních bunkrech. Žijeme v době, kdy se z různých důvodů bojíme intimity, bezprostřednosti v komunikaci, kdy už nejsme schopni přímého kontaktu, a proto hledáme digitální náhražky.

Bylo. Hanka Vagnerová a Matyáš Řezníček, kteří hrají ústřední pár, věděli od začátku, do čeho jdou. Dlouho jsme zkoušeli, projeli jsme v podstatě všechny důležité scény. Nemuseli se u zkoušek svlékat, ale byli si vzájemně velmi blízko. Slíbil jsem navíc, že jim neublížím, že budu velmi citlivý v tom, co ukázat na kameru. Zároveň však bylo důležité, aby divák nezískal pocit, že něco předstíráme, že souložíme v kalhotkách. Pro oba to bylo velmi psychicky náročné, nicméně zvládli to.

S některými dalšími herci to bylo komplikovanější. Bojovali jsme o každý centimetr nahého těla. Snažil jsem se je přesvědčit, že současná artová kinematografie už je natolik otevřená, že když si budeme hrát na cudnost, budeme vypadat hrozně staře. Chápu jejich stud a právo se před kamerou schovávat, zároveň jsem však bojoval o maximální autenticitu. Párkrát jsme ale holt dostali naprosto jednoznačnou odpověď, že od pasu dolů neukážou nic. Leda by to byla hlavní role…

Jsem na náš film hrdý. Vidím nedostatky, ale celkově se myslím povedlo udělat něco živého, hezkého, zajímavého. Měli jsme pár projekcí, mimo jiné na FAMU, takže nějakou představu o diváckých reakcích mám. Jsou vesměs pozitivní ve smyslu, že se pokaždé rozjela dlouhá debata. Lidé tam seděli, červení až za ušima, ale otevírali se, mluvili o svých zkušenostech. Snímek se v nich dotkl něčeho soukromého, intimního.

Sex je mnohem více spojený s emocemi a komunikací. Je to druh sebevyjádření. Což u drog nenajdeme. Společná je možná snaha vyplnit nějaké prázdno extrémními zážitky. Náš film je i obraz v něčem hezkého, ale sterilního, mrtvého světa, ve kterém hrdinové přišli o ryzost vlastního vztahu a života vůbec. Sex je pro ně poslední oblastí, kde můžou být svobodní a kde se můžou cítit skutečně naživu.

Určitě se od sebe vzdalujeme. Jak od sebe samých a vlastního nitra, tak od sebe navzájem. Naše izolační tunely se zužují. A možná ani ne tak sex jako fantazírování o něm, tedy imaginaci, vnímám coby jeden z posledních prostorů, kde se cítím naprosto svobodně. Což je smutné, ale je to tak. Ve vlastní fantazii pořád ještě žijeme, jsme v ní šťastní a svobodní. Jinde už moc ne.

Rozhodně. Chtěl bych to téma dál zkoumat, ideálně co nejradikálněji, nejhlouběji a různými formálními přístupy. Zrovna Švankmajer je mi hodně blízký, je to pro mě poslední živý Čech.

Když jsem ho ukazoval na FAMU, Bohdan Sláma se smál, že si Polák přijel plnit perverzní sny do liberálního Česka, když v katolickém Polsku nemůže. A v něčem má pravdu. V Česku jsem někdo jiný, cítím se tu bezpečně, můžu se projevovat plněji. V Polsku by náš film nevznikl, nikdo by na něj nedal peníze.

A co se týká polské kinematografické tradice, možná paradoxně může někdo v našem filmu vidět ozvěnu kina morálního neklidu. Jsem trochu moralista. Ne vědomě, nebyl to můj plán, ale někde ve mně to je. Asi je to i tím katolickým podhoubím, že si na konci neodpustím ponaučení, varování. Ze své katolické výchovy se snažím vymanit, ale zároveň vím, že nějaké hranice existují a že jsou svaté. Občas jen opatrně nahlédnu i za ně. Což tady jde, v Polsku by mě za to ukřižovali.

Pouštěl, bylo to pro ně naprosto přes čáru. Ale oni se zároveň dokážou napojit na tu metaforickou vztahovou rovinu. Na témata potlačovaných emocí, nesdělování vlastních potřeb, přetvářky, naschválů, které končí násilím coby autentickým projevem emocí. To je něco, co je i v naší rodině živé.

Mám rád scénu, kdy jsou oba hrdinové v baru a baví se, kdo z ostatních návštěvníků se jim líbí, co vše by s ním dělali. A z nenápadného, hravého rozhovoru se stane pro partnera ohrožení, protože jeho přítelkyně velmi tvrdě řekne, že se jí líbí muž, co kouří před barem, že má hezký zadek. On ale nechce ukázat, že ho to bolí, a pošle ji za ním. Ona mu řekne, že jo, čímž ho ještě víc zraní. Sama by se přitom k takovému kroku nikdy neodhodlala.

To je velmi současné: ukazujeme lhostejnost, protože nedokážeme ukázat bolest. V tom momentě praská vzájemná důvěra a jejich vztah tím de facto končí.