Stanislav Majer: Jsem snílek. To Milan Weiner nebyl

Vlny vám přinášejí další roli charakterního hrdiny, Milana Weinera (1924–1969), vedoucího redaktora Redakce mezinárodního života. Co jste o něm věděl před natáčením?

Neznal jsem ho a mrzí mě, že jsem nevěděl ani o dalších tak výjimečných lidech, kteří tolik ovlivňovali tehdejší dění. Věra Šťovíčková, Jan Petránek, Luboš Dobrovský a další, všichni by si zasloužili samostatný film…

Jen jsem něco málo věděl o existenci Redakce mezinárodního života a jejím vlivu na pražské jaro. Matně jsem taky tušil, že v srpnu 68 pár redaktorů drželo rozhlas do poslední chvíle.

Jak vidíte pana Weinera po natočení Vln?

Byla to fascinující osobnost s naprosto přirozenou autoritou a já k němu vzhlížím jen s obdivem. Už jen to, s jakým přístupem dokázal přežít Osvětim, Buchenwald a pak pochod smrti, je něco neuvěřitelného. Byl to vynikající a velmi odvážný novinář, manažer a vizionář. Je evidentní, že pražské jaro by bez něj nebylo takové, jaké bylo.

Kolik jste si toho k němu nastudoval?

Přečetl jsem nějaké texty. Hodně jsem poslouchal vzpomínky jeho kolegů a spolupracovníků, také jeho dcery Jany Šmídové, poslouchal jsem i záznamy jeho vysílání.

Hodně na mě zapůsobil také Weinerův hlas z nahrávky, která byla pořízena v nemocnici krátce před jeho smrtí.

Mluví na ní o lásce k západoněmeckým přístavům, parníkům a k jisté námořní romantice, která jako by zastupovala jeho touhu po svobodě. Hlas z té nahrávky, ta zvláštní křehkost a něžnost mi vždy spolehlivě vženou slzy do očí.

Tohle máme asi společný – taky mě fascinují přístavy, lodě, mořské obzory. Vždycky mi to evokovalo nějaký romantický „život, který je jinde“. Ale já jsem snílek. To Milan Weiner nebyl.

Ano, dokázal věci vidět jasně, bez příkras.

Okamžitě po svém nástupu do Československého rozhlasu dokázal ze skupiny skvělých novinářů, kteří však trochu podléhali jisté soutěživosti a solitérství, vytvořit sourodý a perfektně fungující tým. Rozhlas s jeho nástupem získal úplně novou, efektivnější dynamiku.

Najednou tu byla rychlá, moderní novinařina na úrovni, která se snažila posluchače přesvědčit o tom, že je možné myslet a nahlížet na svět svobodně a kriticky. V kontextu doby to působilo jako zjevení. Po dvaceti letech temna tu najednou byl Československý rozhlas, jenž v čele s Weinerem směroval posluchače k demokratickému smýšlení.

Patříte vůbec k lidem, kteří rozhlas pravidelně poslouchali/poslouchají?

Vždy byl pro mě velmi důležitý, je to moje dětství. Má pro mě zvláštní, těžko popsatelnou schopnost cestovat v čase. Je to takový nostalgický koktejl. Já do dětství ve vzpomínkách zabloudím málo, ale když už, tak se mi vybaví nedělní odpoledne.

Je po obědě, máma žehlí a já poslouchám pohádku, schoulený v dece někde na lavici. Tahle pohoda ale volně přechází do temného a depresivního večera, v rozhlase běží zprávy, rozhlasová hra nebo četba na pokračování. Je tma a já vím, že přijde ráno a já budu muset do školy, kde to nenávidím…

Dnes poslouchám rozhlas dál. Pravidelně, téměř výhradně, Český rozhlas. Hlavně Vltavu, Wave, Plus, Dvojku a Radiožurnál. Z pořadů namátkou Akcent, Osudy, Sedmé nebe Vladimíra Franze a Sáry Vondráškové, Vizitku, Balanc, ArtCafe, Osobnost Plus a další.

Vlny, Hadí plyn, Kryštof… To jsou namátkou snímky, v nichž jste hrál. V divadle nyní jste v inscenacích: Na západní frontě klid / Zelené koridory, Moskoviáda, Kacířské eseje. Chystá se Franz (2025). Řekněte mi, tyhle charakterní role k vám přicházejí samy?

Tak vy jste vybrala zrovna ty vážnější nebo spíše „artovější“ projekty. Ale myslím, že práce, již beru, je pestřejší. S mojí skvělou agentkou a kamarádkou Michaelou Povolnou se snažíme o nějaké vyvážené spektrum. Komerčnějších projektů se nebojíme, záleží na scénáři a taky na tom, jak je na tom člověk-herec zrovna existenčně, že jo. Já mám to štěstí – a jsem za to každej den vděčnej – že mi většinou chodí hezký věci, u kterých se nemusím moc rozhodovat.

Stejně mi to nedá. Jako herec často role společensky uvědomělých lidí berete. Vím, že se v politice velmi slušně orientujete. Jenže veřejně se k ní nevyjadřujete. Proč?

Necítím se v tom dobře. Jakkoli se veřejně vyjadřovat je pro mě velmi problematické. Necítím se být tím, kdo by se veřejně vyjadřovat měl, a je mi protivná ta moje snaha u toho působit dojmem, že dám dohromady větu. Je za tím velká vnitřní nejistota a s ní spojená extrémní ostýchavost.

Stejně tak mám dojem, že dochází k zvláštní devalvaci a nadužívání pojmů. Slov je teď všude strašně moc a rozmělňují se v banalitách.

Každý slovo je pro mě problém, uvědomuju si jejich váhu, a hlavně svou neschopnost popsat věci tak, jak bych chtěl, a paralyzuje mě to. Je tady spoustu osobností, které mají co říct, ale k těm já se rozhodně nepočítám.

Mluví za vás tedy práce, chápu to dobře?

Dejme tomu. Co se týče politiky, nemám pocit, že bych se v tom bizarním chaosu nějak slušně orientoval. Jasně, uvědomuju si, že doba houstne a že zaujímat postoj, vysvětlovat proč něco vidím tak a tak, je čím dál důležitější. Je třeba nahlas říkat, že Rusko je agresor a že Ukrajina potřebuje naši pomoc. Sledovat vývoj na Slovensku asi taky nebude k zahození. Já ale nemám dost znalostí ani schopnost to formulovat tak, abych za tím mohl stát.

A navíc – možná že tak úplně zase nemlčím. Svoje sympatie nebo postoje dost jasně vyjadřuju ve vyprodaných inscenacích divadla X10 a ve Studiu Hrdinů. A tak mi to vyhovuje. Nechat za sebe mluvit mistry slova.

Pojďme na chvíli do Varů, na KVIFF. Předpokládám, že budete součástí delegace k jejich zvláštnímu uvedení. Kolik dnů se zdržíte?

Několik posledních ročníků jsem měl to štěstí zůstat ve Varech vždy celý týden. Letos mi to bohužel moje pracovní povinnosti nedovolí. Nevím ještě, jak to vyjde, ale doufám, že alespoň tři dny bych se mohl zdržet. To, že promítáme na MFF KV zrovna Vlny v sekci Zvláštní uvedení, je splněnej sen. Těším se jak malej kluk!

Na MFF KV jezdíváte pravidelně. Potkávám vás tam. Jaký je váš ideální ročník?

Nerad bych to zakřikl, ale doby, kdy jsem trapně končil v šest ráno polonahý v nějaké fontánce s horkou vodou, jsou, doufám, nenávratně pryč. Moje dny ve Varech jsou posledních pár ročníků vlastně dost monotónní. Hned brzy ráno se snažím booknout lístky na další den.

Po snídani v 9:00 už bývá první film a pak se snažím vidět to, co je v mých silách. Někdy jsou to dva filmy, někdy čtyři. Po čtyřech už bývám dost unavenej a jsem rád, že lezu před půlnocí do postele. Na večírky mi už moc energie nezbývá…

Mezitím probíhá samozřejmě spousta setkání, pracovních povinností v Domě České televize, řada obědů a drinků s přáteli a kolegy. K tomu ty voňavý zelený kopce a řeka. Tohle je můj ideální festivalový ročník.

A když jdete ve Varech do kina, jaký žánr, téma snímků volíte?

Asi převládá drama, ale v zásadě je mi to jedno. Na začátku festivalu vždy poprosím uměleckého ředitele Karla Ocha o seznam „must see“ filmů, k tomu přidám seznamy od přátel Martina Hradeckého a Ladislava Babuščáka, jejichž filmový vkus je mi blízký, a to se snažím nakoukat. Bývá to široké spektrum napříč žánry.

Ještě mě zajímá, hollywoodské filmy se prodlužují až na tři hodiny. Dáváte je hladce, anebo vám to leze na nervy?

Pokud ty filmy mají co říct, tak není důležitý, jakou mají stopáž. Film, který má devadesát minut, může působit jako nesnesitelně dlouhý, a pak máte film, který má tři a půl hodiny, a na konci zjistíte, že jste celý čas ani nedýchali. A moje nejoblíbenější filmy asi taky nepatří zrovna k nejkratším. Takže ne, na nervy mi to neleze.