Článek
Má za sebou několik hereckých zkušeností a jako producent uvede na podzim do kin film režiséra Davida Ondříčka Ve stínu. Jiří Bartoška o něm říká, že je českým ztělesněním amerického snu.
Ve dvaadvaceti letech jste začínal na karlovarském festivalu jako brigádník, ve třiceti jste se stal jeho výkonným ředitelem. Co vás do Karlových Varů přivedlo?
Totéž, co asi každého: jezdili tam kamarádi a vyprávěli mi, jak je to skvělé. Tak jsem si v roce 1996 půjčil od rodičů favorita a vyrazil. V tom autě jsem i spal, protože jsem samozřejmě neměl ubytování. Ale drobným studentským podvůdkem se mi podařilo získat novinářskou akreditaci, takže jsem byl festivalovému dění přece jen trochu blíž, než bych byl jako běžný návštěvník.
Byl jsem nadšený, zamiloval jsem si to – čekal jsem, že v kinech uvidím jen těžké umění, a místo toho jsem viděl Trainspotting a další skvělé filmy. Bavila mě baťůžkářská atmosféra. A jednou jsem zahlédl Jiřího Bartošku, jak prochází s nějakými lidmi Thermalem. V ten okamžik jsem věděl, že bych mezi ně chtěl jednou patřit.
To asi pocítil ve Varech leckdo, ale vám se to podařilo. Jak se stoupá vzhůru?
Určitě jsem se musel přičinit, ale zároveň vím, že v tom hrála roli i řada šťastných náhod. Můj kamarád Tomáš Prášek dostal nabídku ve Varech pracovat a já jsem mu řekl, že kdyby se naskytla jakákoliv možnost, budu třeba nosit krabice s filmy. A ona přišla mnohem lepší příležitost: dělat asistenta v oddělení, které se staralo o sponzory.
Umíte si představit, co to pro mě znamenalo? Tu práci jsem pak dělal i v dalších letech, a když odešla z festivalu Michaela Maláčová, převzal jsem celý servis po ní. A když jsem dostal nabídku starat se o hosty, připadalo mi, že propojení sponzorů a hvězd je logické a užitečné. Stalo se a časem jsem začal chodit s Jiřím Bartoškou už i na jednání. Jenže jsem měl na vizitkách pořád „guest servis“ a lidé dost dobře nevěděli, proč by se se mnou měli bavit. Postupně tak vznikla funkce výkonného ředitele, který zastřešuje a řídí hlavní marketingové, reprezentativní a organizační aktivity na festivalu.
Skoro celý karlovarský tým byl velmi mladý – pracovalo se v něm tak dobře, jak tuším?
Spíš bych řekl skvěle. Do programového oddělení přišel dnešní umělecký ředitel Karel Och a Ivana Novotná, do produkce její nynější šéf Petr Lintimer, všem nám bylo do třiceti, doslova jsme vzhlíželi k Evě Zaoralové a Jiřímu Bartoškovi. Naše nadšení bylo takové, že kdyby kdokoliv nový nezapadl mezi ostatní, nemohl by zůstat. To prostředí člověka buď nadchne, nebo úplně odradí. Navíc v určitých věcech musíme být zajedno, jinak to nejde.
Byl jsem nadšený, zamiloval jsem si to – čekal jsem, že v kinech uvidím jen těžké umění, a místo toho jsem viděl Trainspotting a další skvělé filmy. Bavila mě baťůžkářská atmosféra. A jednou jsem zahlédl Jiřího Bartošku, jak prochází s nějakými lidmi Thermalem. V ten okamžik jsem věděl, že bych mezi ně chtěl jednou patřit
Bylo opojné najednou mluvit s hvězdami, jezdit do světa, jednat s lidmi z velkých firem?
Spíš ze mne jisté opojení – abych neřekl rovnou nafoukanost – cítili moji spolužáci. To víte, člověk najednou přijde mezi lidi, k nimž měl do té doby respekt jen zdálky – Šimon a Michal Cabanovi, Aleš Najbrt, Tono Stano… Sledoval a obdivoval jsem jejich práci a najednou jsem s nimi byl během dvou týdnů kamarád, patřil jsem mezi ně. Takže jsem se asi nechoval jako dřív, možná jsem některé lidi dráždil.
Každopádně bylo důležité, že jsem měl v sobě zásady chování, které mi od dětství vštěpovali rodiče. Bylo na čem stavět. Sledoval jsem, jak pan Bartoška mluví s prezidentem republiky – a stejně bezprostředně i s člověkem, který trhá vstupenky. A to jsou pro mě zásadní věci: naučil jsem se, že čím se festivalu lépe daří, musíme být skromnější, protože ti ostatní pak pro nás vytvářejí tu neopakovatelnou přátelskou atmosféru, na kterou jsme pyšní.
Jak na vás působí setkání s velkými filmovými osobnostmi, jaké jsou?
Já jsem přišel blíž ke hvězdám až třetí rok, ale do té doby jsem vídal, že se můj předchůdce od nich nehne na krok. Pozoroval jsem, jak se soustředí na to, aby mohl být třeba s Michaelem Douglasem pořád pohromadě. A ono to nepůsobilo dobře. Takže když jsem pak do guest ser -visu nastoupil, věděl jsem, že tam musím být proto, abych poskytoval právě a jedině ten ser -vis. A rozhodl jsem se, že pokud za mnou lidé sami s něčím nepřijdou, moc se k nim cpát nebudu. Ani na fotkách většinou nejsem.
Pak ale přijel Jude Law, a najednou to bylo jiné…
Snad že jsme si věkově blízcí, byl tak kamarádský, že jsme ho vzali na oslavu narozenin Jirky Macháčka, kde zpíval a bavil se úplně stejně jako ostatní. To si pak člověk tu společnou fotku udělá. Nebo Antonio Banderas – když jsme ho požádali, bez problémů se fotil s diváky.
Tahle setkání jsou nejpříjemnější a zároveň důležitá pro festival, protože oni si svou spokojenost nenechají pro sebe, a v důsledku nám přivedou další hosty. Nedávno jsem měl v New Yorku schůzku s jedním z nejvýznamnějších agentů hvězd a ten mi na úvod řekl, že mu nemusím nic vysvětlovat, protože mluvil s Judem…
Proč jste se jako ředitel festivalu pustil do práce producenta?
Když před lety točil režisér a producent David Ondříček festivalovou znělku, skamarádili jsme se a začali spolu chodit na fotbal. Jsme oba slávisti, a stát na Strahově a společně se dívat na zápas o to, aby Slávie nesestoupila do druhé ligy, to lidi stmelí. Tam byl také čas si povídat, a David mě lákal, abych s ním produkoval – asi i proto, že jsem díky festivalu znal lidi, kteří mohou filmům pomoci. Jiří Bartoška proti tomu nic neměl, tak jsem to zkusil. Ale ty dva filmy za deset let (Grandhotel a Ve stínu – pozn. red.) mi moc festivalového času nevzaly.
V obou těchto, ale i v dalších filmech také hrajete – pomýšlíte na hereckou kariéru?
Spíš pomýšlím na to, že moje hraní pomalu končí. Když mi po drobné roli v Grandhotelu dal Jan Hřebejk větší v Nestydovi, skoro jsem se jako herec začal cítit. Byla to vděčná role a Jirka Macháček, s nímž jsem hrál, je skvělý parťák a kamarád. Teď při natáčení filmu Ve stínu jsem si ale uvědomil, jak je to strašně těžké. Když to člověk neumí, musí hlídat strašně moc věcí: aby dobře řekl text, něco u toho zahrál, udělal správně akci, nepřekážel kameře – s tím vším jsem měl najednou strašné problémy.
Skončil jsem úplně vyřízený, myslel jsem si, že už se k tomu nikdy vracet nebudu. Ale pak mi nabídl pidiroli Jiří Strach a to mě baví. Takže nic velkého neplánuji a čurdy vezmu asi vždycky rád. Mně kamera nevadí, cítím se před ní dobře. Ale získal jsem k herectví respekt, vím, že je to těžké řemeslo, které se musí umět, a že musím být opatrný a nekývnout na něco, na co pak nestačím.