Článek
Podíváme-li se na statistiky, Slováci v digitálním restaurování jasně Čechy drtí. U nás tímto procesem prošly pouze dva filmy. U vás přes osmdesát...
Konkrétně je to 43 celovečerních, 34 animovaných a 18 dokumentů. V celovečerních jsme se soustředili na filmy šedesátých let, dále jsme restaurovali pět pohádek a filmy ze 40. až 50. let. Důraz klademe logicky na filmy a tvůrce, kteří tvoří to nejlepší, co máme. Tedy filmy Dušana Hanáka, Juraje Jakubiska, Petra Solana, Ela Havetty, a samozřejmě i zakladatele slovenské kinematografie Paľo Bielika.
V animované tvorbě jsme digitalizovali výběr 18 filmů zakladatele slovenského animovaného filmu Viktora Kubaly a dále výběr toho nejzajímavějšíhood ostatních tvůrců. V dokumentech je to šest základních filmů Dušana Hanáka počínaje snímkem Přišel k nám Old Shatterhand až po Obrazy starého světa, dále devět filmů Martina Slivky a už máme připravené tři filmy Deža Ursiniho.
Jak s těmi filmy dál pracujete?
Většina vyšla na DVD s tím, že 60. léta jsme vydali ve dvou edicích, dále vyšly slovenské pohádky a loni 40. a 50. léta slovenského filmu. Filmový ústav začal vydávat profily tvůrců - tři filmy Dušana Hanáka (322, Ja milujem, ty miluješ a Ružove sny), Juraje Jakubiska (Kristove roky, Vtáčkovia, siroty a blázni a Sedím na konári).
Juraj Jakubisko se raduje z Křišťálového glóbu. V pozadí prezident festivalu Jiří Bartoška.
Na řadu přijde Štefan Uher i Paľo Bielik. K dnešnímu dni máme prodaných přes 500 000 nosičů, což je na tak malý trh a malou zemi mimořádný výsledek. Navíc je mnoha způsoby posíláme i do světa, na festivaly i nejrůznější akce, aby dělaly slovenskému filmu reklamu.
Dále je Slovenský filmový ústav například koproducentem česko-slovenského projektu 25 ze šedesátých, na kterém se citelně projevilo, jak důležitá obnova a digitalizace je. Náš koprodukční vklad spočíval v tom, že jsme poskytli své archivní materiály. A je opravdu citelný rozdíl, když ty slovenské jsou restaurované a české nikoliv.
Zní to všechno až neuvěřitelně. U nás se stále mluví o nedostatku peněz - vy máte tolik sponzorů nebo moudrý stát?
To druhé. První snahy začaly někdy v roce 2004, podstatný pak byl rok 2006, kdy vláda schválila projekt obnovy a záchrany audiovizuálního dědictví.
Od toho roku je tento projekt naplánovaný až do roku 2020, což je dlouhé období, a vláda do něj každoročně vkládá prostřednictvím ministerstva kultury SR 1,5 miliónu eur. Do roku 2011 jsme tak měli vyčleněné 2 200 000 eur jen na digitalizaci filmů.
Peter Dubecký (vpravo) připíjí symbolicky Evě Zaoralové. Třetím na snímku je Václav Macek.
Získat tyto prostředky samozřejmě není snadné, nestačí si o ně někde říct, jde o tlak celého audiovizuálního prostředí. Podařilo se mi sjednotit všechny tvůrce a klíčová stavovská sdružení včetně Slovenské filmové akademie, ti všichni nám drží palce. Ano, stát se musí starat, ale musí to dělat prostřednictvím odborné instituce, což je v našem případě Slovenský filmový ústav, který tomu dal systém a řád.
Kde jste restaurovali a digitalizovali?
V ateliérech Bonton Zlín, kde mají špičkovou techniku, která dokáže i velmi špatný materiál pozvednout na výbornou úroveň. Dělají tam i Poláci a Rakušané. A nyní jsme podepsali smlouvu o nenávratném finančním příspěvku ve výši 24,2 milióny eur v rámci evropského programu - na digitalizaci audio video objektů a vybudování digitalizačních pracovišť.
Připravujeme tedy prostory v bývalém filmovém klubu a nynějším kině. Tím, že budeme mít vlastní pracoviště, bude ústav schopen digitalizovat nejen své archivní sbírky, ale i sbírky ostatních subjektů, které mají audiovizuální díla.
V jaké kvalitě restaurujete a digitalizujete?
Ve stejné kvalitě, jakou má třeba Marketa Lazarová. Spolupracujeme s kameramany, kteří zodpovídají za to, že digitalizovaná kopie je identická s původním materiálem.
Pracuje na tom tým lidí, některé filmy jsme dělali i 10 měsíců, jsou kompletně vyčištěné po obrazové i zvukové stránce. Nejdřív zabezpečujeme a obnovujeme původní materiál a následně digitalizujeme.
Proč ne rovnou digitalizace?
Dělá se to tak i ve Francii, Itálii i jinde, protože u filmového materiálu lze snadno předpokládat, co se s ním v budoucnu stane. Za polárním kruhem dává norský filmový ústav garanci 500 let, u nás je to 100 let.
Ostatně i současné technologie ve vyspělých západních zemích ukládají nové filmy, které se točí na digitální nosiče, zpět na filmovou surovinu. U digitalizovaného materiálu se totiž stále ještě vedou debaty o tom, zda ty „ jedničky a nuly“ bude za 100 let umět někdo načíst.
Obnova původního materiálu je tedy velmi důležitá, protože technologie jdou sice dopředu, ale toto je hmatatelný film, který mohu kdykoliv z archivu vytáhnout a digitalizovat na jakékoliv úrovni.