Článek
Janžurová pobývá na festivalu už několik dnů. Zítra, tedy ve čtvrtek 9. července, uvede ve čtyři hodiny odpoledne v Měststkém divadle film Kočár do Vídně, kde exceluje v dramatické roli. Pár hodin na to, tedy ve 23., zavítá do Letního kina. Tam na diváky čeká oblíbená komedie Což takhle dát si špenát.
Milované Vary
Nestíhá, tak by se dal shrnout pocit z uplynulých týdnů paní Janžurové. Natáčí, hraje divadlo a dává rozhovory médiím.
Dobrá nálada ji ale neopouští. Při našem povídání si prozpěvovala a sem tam se fotografa se smíchem pozeptala, zda mu nevadí, že cucá bonbon. „Abych neměla ve tvářích na snímcích pak boule,“ dodává s legračním výrazem tváře.
Právě mimika z ní udělala výjimečnou komičku. I když ve Varech poprvé bodovala filmem, který už před téměř padesáti lety ukazoval její herecké kvality z úplně jiné stránky.
Poprvé jste byla ve Varech v roce 1967 s filmem Kočár do Vídně. Letos tam převezmete Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary za mimořádný přínos české kinematografii. Vzpomenete si na ty, pro vás výjimečné Vary?
Výjimečné? Skoro každé jsou takové. Jezdívám sem vždycky, když je to možné. Především kvůli filmům, co se tu sejdou vždycky v nepřeberném množství. Stejně to měl můj starší bratr, který pracoval ve Filmexportu. Byl sice vystudovaný právník, ale to zahodil a šel dělat k filmu, který miloval.
Měl krabice plné zápisků, jeho bavilo si zařadit vše do kartotéky, třídit si dojmy, hodnotit, srovnávat. Stejně jako on jsem vášnivým biodivákem. Samozřejmě bez přidání sladidel a konzervantů!
Kolik filmů dokážete zhlédnout v jednom dnu?
Hodně. Vzpomínám na mládí. Vydržela jsem hodně. Když jsem přišla do Prahy studovat vysokou, ocitla jsem se ve městě, kde byla oproti jižním Čechám spousta biáků. Nastoupila jsem odpoledne a postupně brala čtyři kina za sebou, protože jsem to hrozně potřebovala. To mi festival nabízí. Chodím do kin. Sice se někdy nestrefím, ale i to k tomu samozřejmě patří. Ráz festivalu, filmová událost je mi strašně příjemná.
Letos vaše umění festivalovým divákům představuje film Kočár do Vídně. Vybrali ho pro projekce pořadatelé, nebo vy sama?
Já jsem si ho vybrala! Byl to první film, kterým jsem na festivalu začala. Byl i výjimečný. Snad hned po zdejším promítání ho dali do trezoru. Vážou se k němu i další mé vzpomínky, na A. M. Brousila (český divadelní a filmový teoretik, častý člen festivalové poroty - pozn. red.). Ten v posledních měsících života pobýval v Sanopsu (státní lékařské zařízení pro socialistické elity - pozn. red.).
Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková a Iva Janžurová při společném setkání ve Varech.
Byl asi dost osamělý. Rád se koukal na televizi. Tehdy v ní běžel seriál Dobrá voda. On si na mě někde sehnal telefon a pokaždé, když daný díl skončil, mi zavolal, jak jsem dobře hrála, že se mu to moc líbilo. Jakmile tedy šla Dobrá voda, už jsem čekala u telefonu, že zavolá. A vždy se mi to splnilo! V jednom z posledních telefonátů mi řekl, že hrozně lituje, že jsem za roli v Kočáru do Vídně nedostala cenu za nejlepší herečku. Že to hrozně prosazoval, ale že nějaká porotkyně, jejíž jméno si dávno nepamatuji, měla jinou favoritku. Já jsem přitom ani nevěděla, že by porota o něčem takovém uvažovala.
Spočítáte, kolikrát jste Kočár do Vídně vlastně viděla celý?
Tu a tam jsem na něm byla po revoluci v nějakém filmovém klubu. Ale není to dávno, co jsem se na něj koukala i v televizi. Nejdříve jsem mávala ručkou a říkala, další záběr, ale natolik mě to zaujalo, že jsem ho nakonec viděla celý. Působil na mě moc dobře. Teď si počkám do Varů, jak bude vypadat na velkém plátně. Přeci jen, kino je kino.
Jste ale hodně známá z komických rolí. Nepřivezete do Varů ještě něco z tohoto žánru?
Ptala jsem se na to kamarádů, co by chtěli vidět. Oni mi radili Pane, vy jste vdova. Požádala jsem tedy organizátory, aby ho do karlovarského letního kina dali. Ale nepodařilo se sehnat dostatečně kvalitní kopii. Takže půjde Což takhle dát si špenát?
Vzpomenete si na to, co jste viděla ve Varech třeba loni?
Na vyjmenování je toho opravdu hodně. Ale vzpomínám na krásný večer spojený s dokumentem o Martě Kubišové Hlas rebelky. Moc se mi líbil. Olga Sommerová mě při jeho natáčení poprosila, zda bych mohla přijít k ní domů a zavzpomínat na rok 1968. Vše se pak sestříhávalo dohromady s dobovými záběry.
Třeba tím, jak s Martou předáváme Alexandru Dubčekovi talisman, který ona po cestě někde vytratila. Šla jsem se pak na výsledný dokument podívat do malého sálu. Pracně jsem před tím sháněla lístky, doslova o ně žadonila. Říkala jsem: Já jsem v tom hrála, prosím, prosím. (Smích)
Kam jste si na konec v sále sedla?
Do nějaké střední řady. Marta seděla v poslední řadě, tak jsem na ni přes diváky halekala, jestli se tam neschovává. Jenže ona vzápětí a zrovna tak i po filmu musela před publikum a sklízela velké ovace. Film byl krásný. Bylo i vtipné, že si mě Olga nevšimla, že tam jsem. Takže při besedě s lidmi mě pak chválila, že jsem neodmítla zúčastnit se natáčení, mluvila o mně, ale nevěděla, že na ni z pár metrů koukám. Na konec jsem se jí přihlásila, no a mohla jsem gratulovat. Beseda byla hodně dlouhá, nestihla jsem ani jít na další vybraný film. Krásný byl i večírek co následoval, druhý den jsem nestihla zase ten film ranní.