Článek
Seidl zvolil dokumentární formu, ale po pár minutách divákovi musí dojít, že je „obelháván“, jde o hraný film. Sledujeme asi padesátiletou Rakušanku, která přijíždí do Keni a kamarádka ji vysvětluje, jak báječné je mít místního „milence“.
Neobratné pokusy o sblížení začínají hned po příjezdu, mladíci krouží všude kolem na motorkách nebo kolech a předvádí se. Nepříliš atraktivní paní se poprvé o něco pokouší, ale nedopadá to dobře. Jen žádný spěch, má na to celou dovolenou.
Afričtí prostituti mají připravenou celou řadu stupidních „romantických“ frází ve špatné angličtině a ještě horší němčině jako „Já cítím své city“ nebo „Já ne peníze. Já láska.“
Co jim chybí po lingvistické stránce, to hravě vyváží snaživostí. Mají skutečně pečlivě nacvičené své role milenců, předstírají usilovně. Ženy jim to samozřejmě nevěří. Vědí, že jde o hru - cynickou, podivnou a postupně nabírající odpornou podobu.
Nelítostné pitvání trapnosti
Seidl nelítostně rozmazává ty nejtrapnější situace a rozhovory. Nikdy nevypíná kameru, aby nechal diváka oddechnout.
Trapný nepovedený sex a bezduché fráze člověka přímo ubíjí, přesto není možné se nesmát některým dialogů afrických junáků či evropských žen, které jsou často tupé, povrchní a nahlíží na černé muže jako na zvířata, posuzujíce jejich tělesné kvality.
Trapný nepovedený sex a bezduché fráze člověka přímo ubíjí, přesto není možné se nesmát některým dialogů afrických junáků či evropských žen, které jsou často tupé, povrchní a nahlíží na černé muže jako na zvířata, posuzujíce jejich tělesné kvality.
Muži z toho nevycházejí lépe. Lžou, kde můžou, a neustále stupňují tlak na „eurodotace“ od svých sponzorek. Ze začátku bývají milí, ale pak se objeví nemocný tatínek, sestra, holčička a tak dále.
Každý, ať si posoudí sám, kdo je tu vlastně větší chudák - obézní, opuštěná, možná poněkud povrchní žena, která se spokojí i s náhražkou vztahu, nebo bezpáteřní africký podnikavec, ždímající z ní absurdní částky?