Richard Gere ve Varech: Dělám prostě jen to, co mám rád

V obou snímcích hraje hlavní a úplně odlišné role – bezdomovce a miliardáře. Ani jeden z nich nepracuje, oba jsou v zajetí omamných látek – a oba jsou dost nešťastní.

Richard Gere v pátek večer převzal Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. [celá zpráva]

Obou těch filmů, které se tu uvádějí, si osobně nesmírně vážím. I lidí, se kterými jsem na nich pracoval. Mám rád obě postavy. Projekt Time Out of Mind jsem však vyvíjel dvanáct let, mám k němu tedy silnější vztah. Je nekompromisnější, dlouho jsem pro něj hledal režiséra, až jsem našel Orena Movermana. Setkal jsem se s ním při práci na dokumentu Beze mě: Šest tváří Boba Dylana, byl spoluautorem scénáře.

V Time Out of Mind, což je vlastně zoufalý příběh bezdomovce, jsme se snažili o obtížnou věc: natočit dílo, které záměrně nemá spád. Minimální dialogy, absence děje, všechno bylo nové, experimentální. Jiný byl i jaksi předtelevizní střih. Kdyby byl film Time Out of Mind na olympiádě, byl by tam s přehledem prohlášen za nejtěžší disciplínu ze všech.

Je to zvláštní pocit, když jste pro lidi neviditelný jen proto, že máte v ruce zmačkaný kelímek na drobáky. Přitom jsem to byl pořád já, jen unavený a v hnusném kabátě. Šaty dělají člověka, to je jasná věc, protože mě si fakt nikdo ani nevšiml.

Dvacet jedna dní v rozmezí čtyř pěti týdnů. Teď si vlastně vybavuju, že za celou tu dobu se našli jen dva lidé, kteří mě poznali – na hlavním newyorském nádraží Grand Central, žena a muž, Afroameričané. Ale nebylo to stylem: „Panebože, to je herec Richard Gere, co se mu ksakru stalo?“ Naopak, jen tak letmo zvedli ruku, jako by si se mnou chtěli plácnout, a tiše řekli: „Hej, Richi, jak se vede?“ Evidentně jim připadalo samozřejmé, že i filmová hvězda má špatný rok. Nebo špatný měsíc. Nebo den. Holt se mu něco nepovedlo a teď je tady na nádraží a sám, říkali si jistojistě. Dávno vím, že Afroameričané vidí svět mnohem otevřeněji a pravdivěji než zámožnější běloši. Ti se dívají jen před sebe.

Rozhodně ne. Ale byl krásný. Mám k němu hodně silný vztah, i k Terrymu Malickovi, zrovna před pár dny jsem se s ním viděl. Byl to můj první film, první zkušenost se znamenitým a mimořádným dílem, které ve výsledku oslovilo svět. Nebeské dny se dostaly na festival v Cannes, kde sklidily chválu, získaly tam ceny a mě přivedly k dalším projektům.

Nebeské dny stojí na výkonu tří protagonistů (Richarda Gerea, Brooke Adamsové a Sama Sheparda – pozn. aut.). Ale Terrence Malick pořád špekuloval, kteří tři se k sobě hodí. Zoufale se snažil najít tu správnou kombinaci.

Nakonec jsem mu zavolal s tím, že další casting už nezvládnu: „Mně je to jedno – když mě nevybereš, v pohodě, ale už se rozmysli, nebo se z tebe všichni zblázníme! Herci šílí, ty z toho šílíš…“ A tak se rozhodl.

To máte pravdu. Je to legrační chlap.

Měl jsem ho rád i tehdy, jen se mi na začátku zdálo, že v mé postavě nic není, že je to jen slupka. Zatímco Juliina figura procházela nádherným, plnokrevným vývojem, já jsem tam fungoval jako věšák na pánský oblek. Ale rozhodl jsem se do toho jít – začali jsme scénář přepisovat. Pracovali jsme s režisérem Garrym Marshallem, kterého mám moc rád, hodně usilovně.

Nevím, jestli se nám nakonec podařilo vytvořit z mé postavy víc než jen nudného chlápka v kvádru, ale dnes vím, že některé filmy z třicátých a čtyřicátých let taky fungují jen díky vzájemné sympatii konkrétních lidí na plátně. Kdybyste do téhož snímku obsadili jiné herce, nefungoval by. Tenhle režisér, tenhle film, Julia a já – něco v téhle kombinaci zahrálo přímo magicky. Uznejte, ona je v tom filmu kouzelná.

Nehledejte žádné pikantnosti. Byli jsme na sebe prostě naladění, neuvěřitelně jsme si rozuměli. To se nepodaří pokaždé. I v našem druhém filmu, v Nevěstě na útěku, jsme fungovali dobře, ale neslyšeli jsme na sebe tolik. Vůbec nevím proč. Takové už jsou siločáry vesmíru.

Mám dva kolegy, kteří za mě čtou scénáře. Informují mě o všech titulech, které prostudují, a přímo mně jich předají zhruba deset procent. Z těch si vybírám. Ale není to tak, že bych si mohl dělat, co chci – existují jiní herci, kteří jsou momentálně slavnější a oceňovanější než já.

Máte pravdu, to je unikum, které se mi nikdy předtím nepřihodilo. Netočil jsem je proto, že bych potřeboval peníze, ale proto, že se mi ty projekty líbily. Koneckonců na těch filmech nic nevydělávám, v tomhle druhu práce žádné peníze nejsou. Dělám prostě jen to, co mám rád.