Režisérka Beata Parkanová: Vary jsou příležitostí film společně zažít

Do Karlových Varů přijíždíte už se svým třetím celovečerním filmem. Co pro vás festival znamená?

Možnost osobního kontaktu s diváky a divačkami. Uvědomuji si, jak je moje práce i jakousi mojí touhou po dialogu nebo kontaktu s nimi. Jako režisérce se mi zpětná vazba na film tolik nedostává.

Diváci reagují na herce, oslovují je na ulici, píší jim, berou je jako představitele filmu, což je samozřejmě správně, ale moje možnost přijít s nimi do kontaktu a povídat si o filmu je omezená. A karlovarský festival mi dává obrovskou příležitost, jak zpětnou vazbu dostávat. Jak si o filmu povídat, přímo na místě a hned. To je pro mě moc důležité. Vary jsou prostě příležitostí film společně zažít.

Mám moc ráda projekci ve Velkém sále Thermalu, obrovskou, premiérovou, kdy tam sedím mezi lidmi, spolu to prožijeme, můžu cítit energii, emoce. Ceny jsou úžasné, lidský zpětný dotek ale také.

A samozřejmě, prestiž Hlavní soutěže je pro nás příležitostí, jak chytnout festivalovou vlnu všude po světě. To je pak takové druhé kolo zázraků. Když se vám to povede, zjistíte, že je umění mezinárodní. Že pak regionalita neplatí, ale že všichni na světě touží po bezpečí, po lásce, po fungujícím blízkém vztahu a mohou se tomu díky filmu třeba otevřít a zažít si to sami v sobě i s ostatními.

O touze po blízkosti a bezpečí jsou také Světýlka, v hlavní roli s holčičkou Amálkou. K němu jste napsala i scénář. Z čeho jste vycházela?

Z nějakého svého pocitu osamělosti nebo nenaplněnosti v dětském věku. Nenaplněné touhy, aby v čase, kdy v mé rodině byla krize, při mně někdo byl. S bezpodmínečnou láskou mě v tom období podržel, nebo mě jím převedl, aby mi dal pocítit, že ať se mezi těmi dospělými děje cokoli, já jsem milované dítě, se kterým někdo vždycky bude. Ten pocit jsem nezažila.

Zní to jako fráze, ale je to v podstatě tak. Naše rodina své temnoty zvládla, jak zvládla, nebo nezvládla, jak nezvládla.

Nějak jsem se ten pocit snažila zpracovat, ale jsem samozřejmě scenáristka a filmařka a nešlo mi o žádnou moji terapii. Ale o to, aby to byl dobrý film.

Silný a niterný příběh je kontrastně zasazený do krásného barevného dne.

Měla jsem pocit, že to tak je správně. Že ty největší rány přicházejí, když jste na ně nepřipravená a když je nečekáte. Konkrétně u Světýlek to měl být krásný letní prázdninový den, kdy ráno bude buchta s drobenkou, výlet s babičkou a dědou… Kdyby rány života přicházely v dny, na které jsme připraveni, tak to rány nebudou, nebo nebudou jako blesky z čistého nebe. Takže jsem to nechtěla zasadit do nějaké pošmournosti, vizuální narušenosti.

Přišlo mi, že bude silnější, když narušení přichází do světa, který je a mohl by být tak krásný.

Všichni to přece známe ze svých životů. Všechno by mohlo být krásné, jen po tom sáhnout. V mém filmu mají rodiče krásný dům, zahradu, zdravou dceru, ale oni ji nevidí. A přitom je jejich zodpovědností ji vidět.

My ji ale vidíme a také vidíme velký talent její představitelky. Jak jste ji našla?

Miu mi seslal snad osud samotného filmu. První verzi scénáře jsem psala v roce 2018. Když jsme ho pak s producentem Vojtěchem Fričem začali připravovat, Vojta mi tenkrát řekl: „Klidně piš dál, ale upozorňuju tě, že nikdy neseženeme holčičku, která v tomhle věku odtáhne celý film.“

To bylo povzbuzující.

Ano, on mě takhle povzbuzuje. Ve stylu mé rodiny, abych z toho asi nevypadla.

Každý film píšu a připravuji dlouho, aby to bylo přesně tak, jak chci, Světýlka nebyla výjimkou. Před nimi vznikal film Slovo a tam jsme castovali holčičku Emičku, hlavní dceru Martina Fingera a Gábiny Mikulkové. A ona, holčička Lea, tenkrát přišla na casting s mladší sestrou Miou, tehdy malinkou, čtyřletou. Podívala jsem se na ni a nějak se to do mě vepsalo.

Když jsme dávali Světýlka dohromady, řekla jsem Vojtovi, že casting nepotřebujeme, protože chci Miu. Musím poděkovat jeho důvěře. Vyšlo to. Mia je v roli výjimečná.

Jak se vám s ní pracovalo?

Naučila se celý scénář, znala všechny situace. Pracovala jsem s ní jako s herečkou, ne jako s dítětem, ale jako s partnerem. Nešlo o žádnou manipulaci nevědomého dítěte. Jako s rovnocennou kolegyní s ní pracovali i všichni herci, kteří, myslím, byli kolikrát šokovaní, do jakých situací je dostává tím, jak vybalí svoje herecké akce.

Martin Finger mi říkal, že někdy měl co dělat, aby nezůstal koukat a hrál a reagoval. Od ní to byla vědomá herecká práce, pochopení role. Zázrak.

Stejně jako ve Světýlkách i ve vaší divadelní hře Milá Evičko, milý Luďku hrají velkou roli babička a dědeček. Jejich postavy se prolínají celou vaší prací.

Když mi bylo něco přes rok, projevila se u mojí mámy poprvé v plné síle její psychiatrická nemoc, bipolární porucha. Tehdy o tom nikdo nic moc nevěděl, bylo to v roce 1986. A kvůli mámině nemoci se celá naše rodina musela nějak přeskupit.

Babička mámu svým způsobem nahradila. Samozřejmě, jako všechno v životě, bylo to něco za něco. Znamenalo to, že máme vždycky uvařeno, v domě uklizeno a my s bráchou jsme v bezpečí. A to něco za něco je, že babička není máma a prohození těch rolí přineslo i své stinné stránky.

Koneckonců i Amálka ve Světýlkách si plete, kdo je máma a kdo je babička. Má říkadlo: mami, babi, mami, babi.

Díky babičce s dědou jsem zažila nějaký model dvou lidí, kteří jsou spolu v dobrém i ve zlém, celý život. Zažila jsem, že se snídá, obědvá a večeří. Že tam jsou, že já jsem to dítě, co si jde hrát a přijde domů a tam na něj někdo čeká. Ale trošku to nebyla pravda, protože oni nebyli moje rodiče a vraceli mě, takže to bylo takové půjčené bezpečí. Ale kdo ví, co by se mnou bylo, kdyby to tak nebylo. Samozřejmě jsem k nim přilnula a oni ke mně.

Čerpám z nich. A řekla bych, že pořád je co.

To tedy ano. Byli ve filmu Slovo, divadelní hra Milá Evičko, milý Luďku je o nich celá. O jejich korespondenci.

Myslela jsem si, že si pro jednou ulehčím práci, když použiju jejich dopisy a deníky. Přitom to bylo moje nejtěžší psaní. Protože když něco píšu, tak volím slova pro to, co chci popsat.

Tady byly miliony slov a já z nich musela vybírat. Říkala jsem si, že to snad nedám. Že mám poklad, ale já z něho musím vybrat pár drahokamů, které navleču na náhrdelník.

Ale myslím, že míra nějakého odkrytí nebo autenticity, kterou předávají, to, co prožili, je strhující a nějak se důležitým způsobem dotýkající. A že to zprofanované rčení v dobrém i ve zlém je předvedené dost konkrétně. Se všemi proměnami ženy, která to někdy zvládá a někdy je nesnesitelná. A muže, který zase trpí a je tam a není tam. Takže, byla jsem nesmírně vděčná, že jsem od nich dostala dopisy a deníky, ale bylo to hrozně těžké.

Babičkou ve Světýlkách je Veronika Žilková a Martin Finger dědečkem.

Veronika je babička i ve svém životě, takže to zná a myslím, že i svými prožitky přesně rozuměla, o čem scénář je. Když Světýlka přečetla, volala mi, že je dojatá, ale taky zraněná nebo zasažená, protože si uvědomuje i svoje chyby.

Každý to asi zažije. Nesnáším, když někdo říká, že na všem špatném se dá najít něco dobrého. Je to takový pseudoterapeutický blábol. Když vám vlak přejede nohu, máte si říct, že je to skvělý, protože teď se naučíte chodit po jedné? To mě nikdo nedonutí. Zlý věci jsou zlý a dobrý jsou dobrý. Člověk v životě odžije oboje, neměl by to zaměňovat, měl by to rozeznávat.

Takže Veronika scénáři absolutně rozuměla a byla úžasným spoluhráčem do party. Martin se musel postaršit, ale svou roli pojal dokonale. Vůbec všichni čtyři dospělí mě fascinují tím, že zvládli zachytit, že jsou rodina, že je to ta babička a ten děda a máma od holky a její táta.

Nemůžu opomenout kostýmy, v divadelním představení i pro Světýlka je dělala Josefina Bakošová.

Zatím jsme spolu měly možnost pracovat jednou na filmu a jednou na divadle. Josefina je nesmírně talentovaná a krásně vidí. Je v pozici někoho, kdo navrhuje své vlastní modely, má svou značku a nesmírné pochopení pro moji práci. Rozumí mi, když chci, aby to bylo přesné.

Když jsem například něco vrátila nebo řekla pojďme ještě hledat. Tu vášeň máme společnou a mně strašně pomáhá, že nemám pocit, že bych otravovala. Josefína mi dává bezpečnou ruku do zad - vím, že potřebuješ hledat, aby to bylo ono. Já budu hledat s tebou.

Světýlka se odehrávají v jeden den, moc se tam herci nepřevlékají, tak byla možnost všechny kostýmy nechat ušít, a dokonce pro maminku na šaty, když jede na výlet, jsme nechali látku natisknout. Koneckonců ve Světýlkách, jak jsou jasné, přesné a pozorné, každý detail hraje velkou roli.

Zajímavá je kamera z pohledu dítěte.

Dalo mi hodně práce přijít na to, abych to zachytila vizuálně správně. Přijít na kód, jakým to budeme snímat. Často se ve filmech pohled dítěte na dospělé nebo na cokoli zabírá z podhledu a nadhledu. Ale to už je interpretace dospělého člověka, jeho představy o tom, jak vidí dítě.

A já si říkala si, že třeba pracuju s muži, kteří jsou vyšší než já, ale já je subjektivně nevidím z podhledu. Dívám se ve svém vnitřním vnímání na všechny stejně. Takže jsem podhledy a nadhledy zakázala.

Když se Amálka podívá po někom z těch dospělých, tak je vidí jako partner, na rovinu ve své skutečnosti, ne jako dítě.

Jste opravdu perfekcionistka. Už chápu, že příprava Světýlek trvala šest let.

Muselo to být přesné. Byla to ohromná práce. Když jsem napsala scénář a stvořila svět Světýlek, bylo mi jasné, že nikam neutečeme, že je všechno vidět a musí to být vizuálně přesné.

Třeba najít dům se zahradou, ve kterém se bude příběh odehrávat, celý ho zařídit. A dostat tam sklo, aby bylo stále přítomné. Protože ta malá holčička je člověkem, ke kterému se přes sklo to nejpodstatnější prostě nemůže dostat.