Článek
Jako dítě jsem chodil skoro každou neděli odpoledne do kina a v prvních řadách sedávali žilinští Romové. Měli rádi filmy, komentovali příběhy, bavili se. Nejvíc se nám líbily westerny. Od té doby se všechno změnilo. Kina v centru nahradily multiplexy, lístek nestojí korunu, ale čtyři eura, pro Romy se kino stalo nedosažitelným luxusem. A my jsme si se scenáristou Markem Leščákem uvědomili, že o jejich současné situaci skoro nikdo nic neví.
Začali jsme tedy jezdit po osadách, setkali se s romskými aktivisty, podnikateli, hudebníky, učiteli, ale také s lidmi, kteří byli na práci v Anglii, s matkami, které se starají o dvanáct dětí, s bývalými vězni, s nezaměstnanými. Z jejich příběhů jsme napsali film.
Je dnes rozdíl mezi velmi chudými lidmi z romské a většinové společnosti?
Není velký, ale situace Romů je přece jen specifická. Promítají se do ní nejen současné problémy, ale také mnohá zapomenutá tabu z minulosti. Na Slovensku žije okolo dvou set tisíc lidí v absolutní bídě a pravidla jsou nastavena tak, že bez pomoci zvenčí se z toho nemohou dostat.
Mnozí nepracovali už víc než dvacet let, mladí si neumějí představit, že by se uživili vlastníma rukama. Někteří chodili do zvláštní školy, čímž ztratili kontakt s většinovou společností.
Na maturitu mohou zapomenout a řezbář, kovář, kadeřnice nebo zedník se na trhu práce neprosadí, navíc Romy málokdo zaměstná. A jejich vyloučení na okraj společnosti zostřuje vztahy v osadách, které se mění na ghetta s vlastními krutými pravidly.
A politici využívají Romy jako nástroj politického boje: buď jim něco slibují, nebo jimi straší. Přijímají nesmyslná opatření, tvrdí, že problém lze vyřešit jedním zákonem a hned. Jenže odstranění chudoby a vzdělávání mládeže vyžaduje spolupráci společnosti na několik desetiletí. Místo toho se vše zametá pod koberec. Proto jsme chtěli natočit takovýto film.
Jde tedy o konkrétní příběh, který jste zpracovali do filmového?
Je to víc spojených autentických příběhů o tom, jak se lidé v těžkých situacích pokoušejí přežít. Vyprávíme je z pohledu čtrnáctiletého romského chlapce. Chtěli jsme, aby diváci pochopili život v osadě zevnitř, a dětský pohled umožňuje vidět vyhroceněji i emotivněji.
Co jste se v době příprav a natáčení dozvěděl o Romech překvapivého?
Zjistili jsme, že vše je mnohem komplikovanější, než tvrdí média, že život v osadách není zase tak odlišný od našeho, že odráží v hyperbolizované podobě problémy většiny. Ale paradoxně jsem se dozvěděl víc o gádžích než o Romech. Bylo velmi zajímavé sledovat reakce lidí, když se dozvěděli, co točíme.
Mnozí mají ze vzájemného soužití jen špatnou zkušenost a žádné argumenty ji nedokážou korigovat. Ve společnosti převažuje příliš předsudků, zmizela solidarita. Ale ztratil jsem i iluze o romském světě. Například že jsou hrdí a svobodní. Dnes najdete mnoho jen zubožených lidí, kteří se musejí denně ponižovat, aby uživili rodinu.
Jak jste vybíral obsazení – hledal jste typy, nebo spíš talenty?
Připadá mi divné, když Romy hrají nalíčení gádžové, vždy to směřuje ke karikatuře. Takže jsme hledali romské herce, což nebylo jednoduché. Máme sice divadlo Romathan, ale je hlavně hudební a taneční. Hledali jsme v romských komunitách, v amatérských divadlech a folklórních souborech.
Dva hlavní představitele jsme našli dokonce mezi emigranty v Paříži. Pro nejtalentovanější jsme pak uspořádali několikadenní soustředění v Kežmarku, kde si zvykali na kameru a štáb. A tam pak vykrystalizovalo definitivní obsazení.
Jak natáčení probíhalo?
Normálně. Dva měsíce jsme byli v osadě Richnava, lidé nám důvěřovali, pustili nás domů, pomáhali nám s organizací natáčení nebo hráli malé role. Když jsem viděl, co všechno musejí řešit, aby přežili, začal jsem si jich vážit. Sám bych mnohé situace nezvládl. S některými jsem se i spřátelil, a těším se na premiéru v Richnavě, jsem zvědavý, co na film řeknou.
Jak se dnes shánějí peníze na film, který má vážné téma a nehrají v něm hvězdy?
Myslím, že financování kinematografie se na Slovensku v poslední době zlepšilo. Odborníci se snaží podporovat projekty, které mají smysl, vznikl Audio -vizuální fond, existuje zákon, který veřejnoprávní televizi garantuje prostředky na podporu vlastní tvorby. A přibývají mladí, talentovaní tvůrci.
V čem jste se změnil vy sám od doby, kdy jste točil filmy jako Něha nebo Zahrada?
Nevím. Určitě jsem přibral a mám vyšší krevní tlak.