Režisér Steven Soderbergh: V polistopadové Praze jsem vnímal naději i úzkost

Kafku jste natáčel v Praze necelý rok po sametové revoluci. Vzpomenete si na tehdejší atmosféru města?

Lidé pociťovali naději a současně úzkost. Kafku jsme točili ještě pod vedením státního podniku a pojem nezávislý film nikomu nic moc neříkal. Hodně se řešilo, co bude s vaší kinematografií.

Bavil jsem se s jedním asistentem režie, který mi popsal, že když tolik let fungujete v totalitním režimu, nezabýváte se budoucností. Přemýšlíte jen o tom, co je teď. S takovým přístupem ale Češi museli po roce 1989 přestat. Fascinující bylo i to, jak byli nadšení, že se mohou volně nadechnout a o všem otevřeně mluvit.

Do filmu jste obsadil i několik českých herců, třeba Josefa Abrháma, Lenku Kořínkovou nebo Ondřeje Havelku. Spřátelili jste se?

Ne, ponejvíce jsem se soustředil na dovedení projektu do zdárného konce. Příliš jsem se nepřipravil ani na chladné počasí. Natáčeli jsme v zimě a já si s sebou nevzal pořádné teplé oblečení. Všiml si toho Alec Guinness (ve filmu hraje Kafkova nadřízeného –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.) a nabídl mi svůj svetr. Když jsem mu ho vrátil, řekl mi, ať si ho nechám, což jsem odmítl. Dnes si zahanbeně říkám, proč jsem si ho od něj nevzal. Z nervů mi to nemyslelo jasně.

Navštívil jste pak Prahu znovu?

Ne, od natáčení jsem tam nebyl. Rád bych se ale vrátil a podíval se, co se stalo s místy, kde film vznikal. Vzpomínám si, jak jsme našli perfektní lokaci, která byla krásně omšelá. Ze zdi se odlupovala omítka, a když jsme k ní následující den dorazili, měla čerstvou fasádu. Na dalších místech jsme kvůli tomu měli ochranku, aby znovu nedošlo k nechtěným úpravám.

Bydleli jsme v hotelu Forum (později Corinthia Prague, dnes Grand Hotel Prague Towers –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.) a potkávali v něm mnoho západních podnikatelů na pracovních schůzkách. Zaslechli jsme jejich konverzace s místními o tom, co teď provedou s jejich malou zemičkou, což bylo trochu děsivé. Bylo zřejmé, že ke změnám v Československu dojde velice rychle.

Film Mr. Kneff uvádíte na karlovarském festivalu v roce, kdy si připomínáme sté výročí úmrtí Franze Kafky. Nemáte dojem, že je těch oslav už trochu moc?

Je těžké nepředstavovat si možnou Kafkovu reakci. Jako první ho zradil Max Brod, když navzdory výslovnému přání vydal jeho díla. Že se film o jeho osobnosti promítá na festivalu, to by jistě taky nepochopil. Nedávno jsem na něj myslel, když jsem spálil deníky pokrývající čtyřicet čtyři let mého života.

Jak to?

Potřeboval jsem se osvobodit od minulosti. Byl to očistný proces. Některé deníky jsem prolétl, přečetl si z nich určitou větu, a pak je hodil do kamen. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych si je uchoval. Při jejich zbavování jsem se naopak cítil dobře.

Stále si však vedu zápisník, do něhož si zaznamenávám všechno, co jsem viděl a četl, a také nápady k novým projektům. Lidé hromadí strašnou spoustou věcí, já si nejvíce cením knih. Když bych si měl vybrat mezi filmy a čtením, sáhnu po tom druhém.

Proč byste si zvolil knihy?

Pomáhají mi zlepšovat se v mé profesi, více porozumět psychice. Hodně teď čtu knihy o kognitivních funkcích mozku. Zajímá mě, jak se rozhodujeme a proč jsou naše úmysly občas iracionální. S technickými znalostmi o režii dříve či později narazíte na strop. Nemám potřebu je dále prohlubovat sledováním filmů. Potřebuji naopak šířeji pochopit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají.

Každý čtenář si v hlavě přetváří knihu do filmu. Když natočím film, už nemohu změnit jeho podobu. Tuto nemožnost jsem naštěstí nikdy neprožíval, ani negativní ohlasy. Jakékoli mediální výstupy obsahující mé jméno jsem přestal číst už v roce 2000.

Prý vás ale frustrovalo, když byl Kafka po premiéře v roce 1991 přijat spíše vlažně.

Bylo to frustrující, ale kvůli tomu, že ani mně se moc nelíbil. U Mr. Kneffa jsem proto předělal asi pětinu filmu, především dlouhé scény. Tvrdě jsem dřel, abych jej někam posunul. U druhého filmu jsem pracoval s myšlenkou, že nejde o běžný životopisný snímek. Takových jsem viděl spoustu, pokaždé banálně vyprávějí, že se stalo tohle a potom tohle.

Mně u Kafky naopak přišla zajímavá vyfabulovaná linka se záhadnou vraždou. Všechno, co se mi na původním Kafkovi líbilo, se vůbec nelíbilo divákům, kteří se chtěli něco dozvědět o spisovateli. O to jsem se ale nesnažil.

Kam jste tedy proměnu filmu směřoval?

V roce 2003 mi ke Kafkovi byla navrácena práva a tehdy jsem se rozhodl stvořit novou verzi, při níž zkusím nové věci. Chyběla mi dostatečná spojitost mezi jeho životem a dílem. V Mr. Kneffovi všechny barevné scény zachycují jeho literární fikci, černobílé sekvence naopak skutečnost.

Problém jsem měl i s jazykem, celý film jsem chtěl předabovat v němčině, aby byl konzistentní. Poté mě napadlo, že bych ho udělal zcela němý. Nakonec jsem jen vyhodil všechny dialogy a tím byl problém vyřešen. U sedmi svých filmů už mám práva zpět a u dvou z nich jsem již udělal úpravy, především zkrátil stopáž.

Na kterém svém filmu byste naopak nezměnil jediný záběr?

Takových moc není, ale pár ano. Spokojený jsem s filmy Zakázané ovoce, Informátor! a Liberace! Film, který dopadl přesně tak, jak jsem si vysnil, ale publikum ho zavrhlo, je Berlínské spiknutí.

Čím to je, že jsou tolik rozšířené nikoli počiny o samotném Kafkovi, ale kafkovská díla?

Franz Kafka dobře vystihuje situaci člověka ovládaného systémem, který nemá nad určitými věcmi kontrolu. Myslím si, že boj jednotlivce vždycky stojí za to, na druhou stranu jsem se ve svém věku už naučil nevynakládat příliš energie na to, co nemohu změnit. Extrémním příkladem toho, jak lze uplatnit moc, je můj film Che Guevara.

Dává vám moc režírování?

V mém nejužším týmu o tom koluje vtip, totiž že každý ze štábu si točí svůj vlastní film. Mám na ně sice do jisté míry vliv, ale ne opravdovou moc. Myslím, že kdybych se na place mermomocí snažil o nadvládu, výsledek bych tím pokazil. Má režie je tak spíše otevřená diskuse, v níž jsem rozhodujícím činitelem a koordinátorem spolupracovníků.

V květnu jste začal natáčet špionážní thriller Black Bag, v němž se představí Cate Blanchettová s Michaelem Fassbenderem. Můžete o něm něco poodkrýt už teď?

Jde především o intimní milostný příběh. Když jsme se scenáristou Davidem Koeppem probírali prvotní nápady, řekl jsem, co kdybychom protagonisty divadelní hry Kdo se bojí Virginie Woolfové umístili do prostředí zpravodajské služby? Přišlo mu to zajímavé z hlediska toho, že i agenti jsou jenom lidi se složitými soukromými životy.