Režisér Slávek Horák: Na film jsem musel dozrát

Spousta mladých režisérů točí své první snímky hlavně, aby se vybili, vyřádili, režie jsou pro ně jízdy, záběry z jeřábů a akční scény. Já dvacet let točil reklamy, sjezdil jsem půl světa a mohl si tohle všechno vyzkoušet. Přičemž jsem postupně zjistil, že ze všeho nejvíc chci vyprávět příběh s nějakou hloubkou. A zároveň jsem pochopil, že do ní musím dorůst. Až nějak po pětatřicítce jsem začal přemýšlet nad námětem, zkoušet si nějaké věci.

Jezdil jsem často k rodičům na Moravu, abych měl na psaní klid. To se ale úplně nedařilo, protože mě máma pořád vyrušovala svými historkami z práce, ona je ošetřovatelka domácí péče. Trvalo mi půl roku, než mi došlo, že mi vlastně nevědomky napovídá, o čem psát, a že je to stokrát lepší, než co bych sám kdy vymyslel. Ty její historky nedržely moc pohromadě, takže jsem musel přijít s nějakou linkou, propojit je, ve finále je ústřední postava sice inspirovaná mámou, ale překážky jsem jí do cesty postavil až já.

Hodně jich muselo ustoupit příběhu. Tohle se třeba nikdy nestalo. Ale i tak je to celá moje máma. Stačí, aby někdo přišel třeba jenom na návštěvu, a ona už ho zapojí. Však si musíme pomáhat, ne? Vůbec ta postava se mámě opravdu hodně podobá, rozdala by se pro druhé, až nestíhá myslet na sebe. Mám ale pocit, že je to generační věc, že ty naše maminky jsou takové skoro všechny. Že si vždycky vezmou ten nejspálenější řízek. Jako teenagera mě to hrozně rozčilovalo, vadilo mi, jak máma se sebou zachází. Až když jsem se odstěhoval, smířil jsem se s tím, že jiná nebude.

Točilo se v domě a na zahradě mých rodičů, vinohrad z filmu je taky náš, Alena Mihulová často nosí oblečení ze šatníku mojí mámy. Nešlo ani tak o nahánění autenticity, ale to prostředí prostě odpovídá postavě, kterou jsem napsal. Vůbec ta moravská vesnice je tam pro mě hrozně důležitá. Napajedla, kde se film odehrává, jsou na rozhraní mezi Slováckem – to jsou sklípky, víno, bodrost, cimbál, zpěv – a Valašskem, kde jsou zase tvrdší nátury. A do toho Baťův duch, který probouzí v lidech činorodost, často jsou místní tak činorodí, až plní černé kroniky.

Bál jsem se pohlednice, abych nesklouzl do folklóru. Třeba hudbu jsem vybíral opatrně, žádné podkreslování krajiny cimbálem. Zároveň mě vytáčí pražská představa o Moravě. Když přijede herec z Královských Vinohrad do sklípku a spustí to svoje „strécu, tož poďte“, tak rostu, to je katastrofa. Proto jsem při castingu dbal na to, aby Moraváky hráli opravdu Moraváci.

To byla její první otázka, když jsem jí řekl, že o ní píšu film: Kdo mě bude hrát? Prošli jsme spolu herečky z její generace, ona je zná ze seriálů, a všechny jí připadaly perfektní. Já do role manžela od začátku chtěl Bolka Polívku, protože on je přesně typ toho Moraváka, který má svou ženu rád, ale nikdy by jí to neřekl, takže se schovává za fórky. A hlavní představitelku jsme pak hledali k němu. Alena Mihulová mi zprvu připadala pro Bolka moc mladá, ale když jsme ji trochu ostaršili a postavili je vedle sebe, jeho obra a ji drobounkou, bylo jasno.

Já je oba vzal k nám domů, aby mé rodiče poznali, šli jsme do vinohradu, pilo se víno. Po dvou hodinách jsem zvážněl, řekl mami, tati, teď nás prosím nechte, budeme pracovat. Oni jestli máme všechno a pak skutečně odešli. Já jsem otevřel scénář a začal koktat první scénu, ale Bolek mě zastavil a říká: Klid, tys to hezky napsal, my ti to hezky zahrajem, já rozumím tvojemu tatovi, Alenka tvojí mamince, ty si to hezky natočíš, to bude pěkné. Čímž skončilo veškeré zkoušení.

Obrovskou. Vlastně už od doby, co jsme se potkali ve Zlíně, spolu probíráme všechny mé nápady. Měl jsem štěstí, že tohle téma je i jemu blízké, sám žije asi patnáct kilometrů od domu mých rodičů, rozumí tamní nátuře. A navíc dokáže udržet nadhled a odstup, v tomhle je jako dramaturg neocenitelný. A abych byl konkrétní, třeba úplně poslední záběr byl jeho nápad, pronesený jen tak mimochodem před dvěma lety. Díky němu vypadám, že umím krásně vyprávět obrazem. On a spolužák Ruda Suchánek – který se mnou spolupracoval na scénáři a byl i dalším dramaturgem - mi se scénářem pomohli nejvíc.

Klasický americký způsob psaní scénářů je mít na začátku větu, o kterou se vždycky můžete opřít, vždycky se k ní vrátit, když někam odběhnete. Věděl jsem, že chci točit portrét ženy-ošetřovatelky, která pomáhá druhým, ale není schopna pomoct sama sobě. A zároveň jsem doufal, že pokud k téhle jednoduché ideji dodám dost pečlivou drobnokresbu charakterů a prostředí, tak se mi podaří tu jednoduchost překrýt a že to bude pěkný film. Tak snad se to povedlo.

Věřím na ty dobré, četl jsem už kdysi v angličtině Syda Fielda, Christophera Voglera, Roberta McKeeho a spoustu dalších. Nic z toho vás nenaučí psát, ale může vás to vést, pokud máte aspoň nějaké předpoklady. Tady v Čechách se spíše vyučuje ze zkušenosti, profesor Gogola tyhle klasiky samozřejmě taky zná, ale i jeho dramaturgie stojí spíše na intuici.

Docela bezprostřední. Moje bývalá přítelkyně se ezoterikou opravdu zabývala. Já byl vždycky skeptický, ale když přede mnou zakroutila lžičku a já ji pak nebyl schopný narovnat, spadla mi brada. Stejný motiv jsem pak použil i ve filmu. A ta zkroucená lžička, co tam je, není žádná rekvizita, to je opravdu od ní, její výtvor. Takže vlastně nevím, jak to je. Pamatuju si, jak se na mě v půlce psaní scénáře profesor Gogola, totálně racionální člověk, podíval a řekl: Vy ale na tyhle kraviny nevěříte, že ne?

Prošlo si to různými vlnami, asi před měsícem dvěma jsem absolvoval zkušební projekce a to jsem nadával, jak je to nudné, pomalé a prázdné. A teď se to zase trochu obrací. Hrozně jsem zvědavý, jak budou lidi ve Varech reagovat. Mně vždycky střihač Vláďa Barák, když jsme to někomu pouštěli a oni se třeba nesmáli, říkal, ať si z toho nic nedělám, že lidi se smějou dovnitř. Doufám, že se ve Varech budou smát i ven.