Článek
Prameny života jsou ságou německé rodiny, na jejímž začátku je Erich, národnímu socialismu oddaný voják, vracející se zubožený a bezzubý několik let po válce domů.
Hned po očistné sprše a nalezení zubní náhrady se rozhodne získat zpět svou manželku. A když se mu to podaří, zakládá první německou továrnu na zahradní trpaslíky. Byznys samozřejmě vzkvétá a Erich může brzy oslavit stotisící prodaný exemplář.
Pomáhá mu jeho syn Klaus (hraje ho i v Hollywoodu známý Moritz Bleibtreu), který se chce jednou stát proslulým spisovatelem. Ale i on si nejdřív musí vybojovat svou lásku.
Prameny života zachycují desítky let v Německu.
A to v době, kdy tlak válečného dědictví už pomalu ustupuje do pozadí a přichází první, zprvu kapánek opatrná, rebelie – už není v kurzu chovat se vzorně, a kompenzovat tak chyby vlastních rodičů. Klaus nachází Giselu, bere si ji za ženu, ale časem žárlivě zjišťuje, že žena je umělecky mnohem talentovanější než on. A taky, že odmítá akceptovat patriarchální model rodiny, který Klaus naopak považuje za jediný možný.
Ani jeden z nich se nedokáže chopit rodičovské role, jejich manželství krachuje, oba zůstávají na dlouhé roky utopeni ve vlastních světech, jimž lidé okolo čím dál méně rozumějí.
Závěrečnou třetinu filmu tak sledujeme hlavně cesty jejich dospívajícího syna Roberta od jedněch prarodičů ke druhým v letech, kdy se tak trochu vedlejším produktem hospodářského boomu Západního Německa stanou nejdřív hippies a pak i teroristé z RAF. A opět je v centru pozornosti milostné vzplanutí.
„Milostný příběh – vyprávěný s jistou mírou vtipu a hloubky – je nejlepším způsobem, jak popsat to, co si s sebou neseme jako dědictví po rodičích, mezigenerační propasti, naše touhy a ve výsledku politické iluze, které nás všechny spojují i rozdělují,“ říká režisér Roehler.
„Tyto dojemné, vášnivé a občas vtipné příběhy, viděné s jistým odstupem, jsou pokusem přiblížit ony prameny života,“ dodává.
Roehlerův film vychází z jeho částečně autobiografické knihy Počátek z roku 2011. A Prameny života tak jsou patřičně románově rozmáchlé. Režisér v nich dokáže prostřednictvím milostných zápletek, které zpracovává s neobyčejnou romantickou citlivostí, portrétovat relativně krátkou historii SRN. Ale nejde mu jen o její zachycení, Prameny života jsou zároveň jejím ironickým komentářem.
Protože co jiného je ironie, než když vedle sebe ve filmu posadíte bývalého nacistu vyrábějícího zahradní trpaslíky a komickou figurku o dvě generace mladšího Robertova spolužáka, který si slepuje modely tanků, nepřestává obdivně breptat o hlavounech Třetí říše a kterého už nikdo nebere vážně.
Film se stopáží 174 minut se jedná o nejdelší snímek v hlavní soutěži letošního festivalu.