Článek
Režisér Emmanuel Mouret si klade otázku, zda se řídit rozumem, nebo se nechat unášet city. Problém odvěký a dosud nevyřešený (nebo spíše neřešitelný). Půvabné francouzské herečky Camélia Jordana či Julia Piaton vám každopádně žádnou odpověď nedají.
Propletenec vztahů v Milostných historkách je tak složitý a tak rychle se mění, že si diváci mohou připadat jako na nějakém šíleném kolotoči. Vše je orámováno setkáním Maxima a Daphné, kteří si svou milostnou historii střídavě vyprávějí. Probíhá to ve stylu: Daphné se líbí režisér, ale neví, mezitím se vyspí s vousatým ženatým chlápkem, ale vztah nechce, má jí jenom vyhnat z hlavy režiséra, pak se vyspí s dalším a dalším... Inu, Francouzky.
Maxime je také pěkné kvítko. Souhlasí s bizarním návrhem, že bude žít v bytě s jedním párem ve trojici. Pochopitelně to nemůže dlouho vydržet, zvlášť když po něm žehlící „kamarádka“ z legrace hází podprsenky a kalhotky.
Camélia Jordana a Niels Schneider
Historky jsou sladkobolné, ale i skutečně legrační. Nechybějí absurdní scénky, jako když jde pár na romantickou procházku do lesa a „ten třetí“ jde prostě vedle nich. Nebo když manželka onoho ženatého záletníka předstírá, že má milence, zřejmě ve snaze donutit ho k žárlení. Chudák se musí naučit roli a přivítají manžela v domě, kde spolu údajně bydlí.
Chvílemi to připomíná scénáře, jaké psal před lety Woody Allen, ale atmosféra je přece jen posunutá trochu jinam. Místo angličtiny zní francouzština a místo jazzu romantická klasika (Chopin, Debussy).
Zvraty v ději přicházejí tak nezvykle rychle, že si festivalový divák občas ani není jistý, s kým momentálně ta Daphné vlastně chodí. Po skončení projekce by si měl alespoň srovnat v hlavě, s kým chodí sám, aby omylem nevlezl do cizího hotelového pokoje.
Celkové hodnocení: 80 %