RECENZE: Dynamický fotoromán života a díla Libuše Jarcovjákové alias Nan Goldinové východního bloku

Spojené státy mají Nan Goldinovou, která se od sedmdesátých let pohybuje v newyorské LGBT komunitě a na svých fotografiích intenzivně líčí intimitu jejích členů. Nezávisle na americké umělkyni začala takřka ve stejném období i duchu tvořit v normalizačním Československu dnes dvaasedmdesátiletá Libuše Jarcovjáková, proti Goldinové starší o šestnáct měsíců.

Jarcovjáková fotí od svých šestnácti let. Kvůli špatnému kádrovému profilu se po maturitě nedostala na vysokou školu, a tak začala pracovat v tiskárně. Tam se navzdory komunistické zvůli naplno rozhořela její vášeň pro aparát, v níž ji podnítila i přítelkyně jejích rodičů, novovlnná filmařka Ester Krumbachová.

Na FAMU Jarcovjákovou po pár letech přece jen přijali, ve snobském prostředí se však necítila ve své kůži. Dobře jí naopak vždycky bylo s dělníky a příslušníky menšin, Romy nebo gayi, kteří jí pomohli ujasnit si vlastní bisexualitu.

Díky homosexuálnímu kamarádovi objevila T-Klub, kde se jim podobní vyvrženci režimu scházeli. V pokoutním pražském podniku, z jehož útrob pocházejí její vůbec nejslavnější momentky, našla druhou rodinu.

Dekadentní večírky, milostné avantýry, ale také chvíle psychických propadů, zejména po několika interrupcích, rovněž na vytoužených výjezdech do Japonska či později Západního Berlína. To vše pojímají osobitá díla Jarcovjákové, která Tasovská ve svém počinu postihuje ve výjimečném rozpětí a ojedinělou formou.

Devadesátiminutový film, který měl světovou premiéru na letošním Berlinale, neobsahuje jediný záběr v pohybu. Namísto nezáživných mluvících hlav s prostřihy na archivní materiály sestavuje režisérka a zároveň spoluautorka scénáře, na němž se podílela s Alexanderem Kashcheevem, v podstatě chronologicky vyprávěný fotoromán.

Na kotouči se střídají pouze autorčiny statické snímky vzniklé od roku 1968 do pádu železné opony. Neviditelná Jarcovjáková, která je přítomná jen skrze takzvané selfie nebo objektivem jiného původce, je komentuje voiceoverem, jejž podkreslují příznačné ruchy.

Fotografka o svém osudu a lidech, kteří ji napříč životem ovlivnili, hovoří střídmě a uceleně, bez frází, jimiž autobiografie často zavání. Nelituje se, snaží se vzpomínky nepřikrášlovat a v tomto postoji je konzistentní.

Děj si drží vhodně nastavené tempo, jež není udýchané, nicméně ani nepřivodí zívání. Paradoxně je výsledek mnohem sytější a dynamičtější, než kdyby tvůrčí tandem zvolil konvenční dokumentaristický tvar, který žánr naneštěstí stále opanuje.