PRVNÍ DOJMY: Zahradníkův rok je temnou variací Vlastníků

Stejnojmenná knížka Karla Čapka, jež provází zahrádkáře po čtveru ročních období, slouží pro Havelkův nový celovečerní film jako příběhový rámec. Úryvky z literátových hořkosladkých fejetonů si navíc v duchu říká protagonista – zahradník v podání Oldřicha Kaisera. Ten jinak po celou stopáž mlčí, respektive jeho promluvy nejsou slyšet v záběru, ale lze si je domyslet.

Hrdina je lehce mrzutý venkovan, který touží jenom po klidu a co možná nejmenším množství lidí okolo sebe. Jeho domek se zahradnictvím se nachází v těsném sousedství zchátralého zámku, kde se chystá usídlit nový majitel. Idylické bytí Kaisera a jeho filmové i skutečné partnerky Dáši Vokaté se patrně chýlí ke konci.

Soukromý vlastník památky by rád odkoupil pozemek patřící zahradníkovi, na němž se chystá zřídit příjezdovou cestu. Ten ale s prodejem nesouhlasí.

Když tajemný zámecký pán, který svou neviditelností připomene antagonistu Kafkova příznačného románu Zámek, nepochodí, rozhodne se záležitost řešit po zlém a zahradníkovi co nejvíce ztrpčit život – nasazením sekuriťáka (Štěpán Kozub), ničením úrody, nakonec i násilím.

Havelka zpracovává takřka totožné téma jako ve svém debutu Vlastníci z roku 2019, totiž úklady soukromého vlastnictví v tuzemském kontextu. Jeho nástrahy jsou dobře známé nejen členům společenství vlastníků jednotek, ale právě i lidem žijícím na malých vesnicích, kde se přes plot dozvědí všichni všechno o všech.

Zatímco během sledování Vlastníků, a koneckonců také Mimořádné události, bylo poměrně těžké se nerozesmát, v Zahradníkově roce je humoru pouze nepatrná špetka. Bránice tu a tam zlehka rozdmýchávají hrdinovy schůzky s lhostejnými obecními úředníky (Alena Mihulová a Petr Lněnička) nebo se snad ještě laxnějšími ochránci zákona (Tomáš Jeřábek a Jiří Vyorálek).

Zahradníkův rok je oproti filmařově prvotině řádově potemnělejší a tesknější, především díky vytrvale nevrlému Kaiserovi, jenž ve své zarputilosti neuhne do závěru ani o píď. Hraje přitom výhradně jemnými grimasami, k poloze ostrakizovaného starce nepotřebuje jediné slovo. Opět tak osvědčuje svůj talent pro vážné žánry, s nimiž si jej tak často nespojujeme.

Tichý zahradník tvoří pozoruhodný kontrast s ostatními výřečnými postavami, jejichž věty jsou ve skutečnosti bezobsažné. Neschopnost smysluplné komunikace je patrně i nejsilnějším sdělením Havelkova filmu.