PRVNÍ DOJMY: Janžurka je přívětivý i břitký milostný dopis

Iva Janžurová je obdobně jako o deset let starší Jiřina Bohdalová stále velmi aktivní – a národem milovaná. Obdiv a lásku jí vyznává i mladší dcera Theodora Remundová prostřednictvím celovečerního portrétu, v němž se v dějových skocích retrospektivně vrací až do roku hereččina narození, 1941, a postupně vypráví o její touze stanout před kamerou a na jevišti, která se jí nadmíru vyplnila.

Návrat umělkyně do Karlových Varů je příznačný. Festival ji před devíti lety ověnčil Křišťálovým glóbem za celoživotní přínos české kinematografii. Ten se začal psát v roce 1960, kdy se objevila v televizní komedii Mášenka.

Od té chvíle byla na obrazovkách, v kinech a na divadelních prknech viditelná prakticky nepřetržitě, byť se po srpnové okupaci nevyhnula příkořím ze strany komunistické moci.

I během normalizace ovšem ztělesnila řadu nezapomenutelných rolí včetně Štěpy v Petrolejových lampách od režiséra Juraje Herze, s nimiž jí coby politicky nespolehlivé zakázali vyjet na přehlídku v Cannes.

Negativním životním událostem se Remundová v observačním filmu bez formálních studiových rozhovorů, které vynahrazují přiznaně inscenované scény, důsledně nevyhýbá. Právě díky intimnímu mateřskému poutu se k Janžurové, kterou něžně nazývá Ivuškou, dostává opravdu blízko.

Maminka ji k sobě evidentně pouští, diváky však už trochu opatrněji. Přece jen se jisté věci mohou říct nahlas doma u kuchyňského stolu a jiné se zapnutým mikrofonem. Místy obezřetnější promluvy Janžurové přesto vykazují značnou sebereflexi, pokoru a schopnost udělat si ze sebe legraci, aniž by se jakkoli shazovala.

Ač si víckrát sáhla na vrchol, ať už dvěma Českými lvy za úlohy ve filmech Co chytneš v žitě a Výlet nebo opanováním dosud beznadějně vyprodávaného představení Audience u královny ve zlaté kapličce, v očích dokumentaristky je především mámou a člověkem, až potom celebritou.

Janžurka je přívětivý i břitký milostný dopis ženě, která Theodoře dala život a publiku celou škálu emocí.