Článek
„Být Talking Heads, Pixies nemáme v plánu, jsme jen kapela lokálního významu,“ skromně prohlašují Tata Bojs v písni Pěšáci z desky Kluci kde ste? z roku 2007. Svůj stín ale od té doby překročili. Měli úctyhodně pojaté i navštívené koncerty a čtyřikrát získali cenu Anděl, ačkoli do hudebního mainstreamu nejspíš nikdy patřit nebudou. Hlavně proto, že sami nechtějí.
Obdobnou formu svého filmu zákonitě volí také Najbrt, jehož počin rozhodně není konvenční ani pro všechny diváky. Hudební dokument může mít různé způsoby utváření – od observačního přes vzpomínkový po čisté čerpání z archivních materiálů.
Režisér těží ze všech těchto přístupů. Nadto do snímku začleňuje aranžované scénky čtveřice členů divadelního souboru Vosto5. Herci, zahalení do jakýchsi kosmických overalů, brýlí, sluchátek a gumových rukavic, s humorem sobě vlastním glosují vývoj uskupení z daleké budoucnosti, kdy je z planety holá pustina. Pro film jejich trochu kousavé komentáře znamenají příhodné vzpružení.
Členové divadelního souboru Vosto5 ve filmu Tatabojs.doc
Zhruba devadesátiminutová stopáž, jež je pro pozornost publika zvládnutelná, pokrývá příběh formace od jejího vzniku v roce 1988, respektive sahá ještě hlouběji do minulosti, až do momentu, kdy se na základní škole seznámili její stálí členové Milan Cais a Marek Huňát neboli Mardoša.
„Ostuda z Hanspaulky“, jak se na začátku sebeironicky nazývali podle pražské čtvrti, kde oba bydleli, se ale již brzy nekonala.
Tandem, kolem něhož za uplynulá léta kroužili různí kolegové, neprošel velkými vzlety, ale ani pády. Na plátně působí i dnes pořád dosti podobně jako na desítky let starých videích: nevážně, hravě a entuziasticky. Zejména proto je výsledný dokument stejně svěží jako jejich žánrově těžko zařaditelné nahrávky.
