Článek
Za takových okolností by šel člověk do kina radši na Ledovou královnu než na Hoří, má panenko. Nicméně ti, kdo v sobotu po obědě zaplnili do posledního místečka Velký sál Thermalu, kde se promítala restaurovaná kopie slavného Formanova filmu, určitě nelitovali.
Už úvodní krátký film, v němž Miloš Forman, Miroslav Ondříček a další vzpomínají na natáčení a všechny trable a okolnosti, které dokončení a uvedení filmu v roce 1967 provázely, publikum výborně naladil.
Forman v něm s nadhledem a vtipem vypráví, jak pochybnosti cenzorů provázely už scénář, jak potom do projektu vložil koprodukční podíl Carlo Ponti, a jak ho pak čeští cenzoři zavřeli do trezoru a naštvaný Ponti chtěl peníze zpátky, protože se mu film pranic nelíbil - paradoxně ze stejných důvodů jako českým dohlížitelům.
Když začal film, byla radost nejen se na něj dívat - vypadá, jako kdyby ho Forman natočil letos - ale také sledovat reakce publika v sále. Ti, kdo ho už několikrát viděli, se často smáli už předem v očekávání známého fóru, a když pak zazněl, přidali se hlasitě ostatní. Člověk nemusel do sálu vidět, aby věděl, že publikum je většinou mladé, a že ani film nezestárnul.
Takových věru není mnoho, a je dobře, že právě Hoří, má panenko se stalo po Marketě Lazarové druhým českým filmem, který prošel dokonalou digitální očistou.
Mirrenová hledala make-up
Helen Mirrenová. Včera dostala Křišťálový glóbus, dnes předstoupila před novináře. Na tiskovku přišla o čtvrt hodiny později, a už se začínalo šuškat, že prý asi bude dost odtažitá...
Vzápětí to vyvrátila úsměvem a omluvou: „Promiňte, zdržel mě manžel, byl rozbitý fén, nemohla jsme najít make - up...“ Už tím, a pak celou následující tiskovkou znovu potvrdila, že ti, kdo umí nejvíc, jsou nejsympatičtější.
V rozhovoru, který jsme potom spolu vedly v salónku hotelu Pupp, se už uvolněně smála, když mluvila o inspiraci při natáčení svého nejnovějšího filmu, kde hraje ženu a spolupracovnici Alfréda Hitchcocka, Mistrovu střihačku Almu Reville:
„Máte pravdu, mohla jsem si vzít leccos ze své dlouholeté zkušenosti režisérovy manželky,“ řekla se smíchem, a pak vážněji dodala: „Když přitančíte na plac jako herečka, je to normální pracovní vztah. Ale pak jdete večer domů, a slyšíte ty věčné telefony, vidíte, jak si dělá starosti s počasím, pochopíte, jaké je ta práce břemeno. Takže jsem rozuměla Almině loajalitě a podpoře, protože já mám stejné pocity vůči svému manželovi. Když natáčí a potřebuje slunce, je to jediný okamžik, kdy se modlím. Já v Boha nevěřím, ale počasí je to jediné, co manžel na scéně potřebuje, takže prosím a žebrám, aby vyšlo sluníčko.“