Článek
Český biolog a filosof Stanislav Komárek má teorii, že se ke každé historické etapě úzce váže nějaká psychická choroba. V devadesátých letech to u nás podle něj byla deprese – byli jsme zmatení z příliš mnoha nových možností, ze kterých jsme si neuměli vybrat. Za psychickou chorobu dneška má Komárek panickou ataku.
A panická ataka je i hlavním motivem celovečerního debutu polského režiséra Pawła Maślony. Právě náhlý silný záchvat úzkosti prožívají na plátně postavy všech šesti příběhů, které se ve filmu objevují.
„Mým cílem bylo zkusit navíc transformovat strukturu panického záchvatu i přímo do formy filmu, do jeho struktury,“ říká Maślona, který se inspiroval Tarantinem či Altmanem, ale zároveň hledal vlastní uměleckou cestu. „Forma je totiž pro filmaře i dnes prostorem, kde se toho dá hodně nového objevit.“
Pozor, kdo vedle vás sedí
Ve filmu Panický záchvat se seznámíme například s párem v letadle, vedle něhož zasedne obézní Američan. Nejen, že to není komfortní, ale onen turista je navíc až moc povídavý. Pro náš pár je to otravné a těžko snesitelné. No a pak, zničehonic, Američan zemře.
Paralelně sledujeme slečnu, která si přivydělává sexem přes obrazovku počítače (na konci si vždy nastříká „sperma“ na obličej dětskou stříkací pistolkou). Jenže se u ní doma neočekávaně, zrovna v nejlepším, zjeví kamarádky, které o jejím vedlejšáku nemají ani ponětí.
A jenom pro představu ještě náznak třetí situace: mladý číšník žije hlavně pro svou online počítačovou hru. Avšak najednou ho kdosi začne ve virtuálním prostoru postupně připravovat o body i vesmírné lodě.
„Všechny postavy čelí něčemu, co může ukončit jejich život, případně zničit svět, v němž žijí. Toto očekávání konce, ten strach, je něco, co je normálně mimo naše chápaní. Jsou jako tikající bomba, jen čekají na nevyhnutelnou katastrofu,“ říká Maślona
Polský režisér Paweł Maślona
Hrdiny zaplavuje nesnesitelná úzkost a napětí. Až se zdá, že ono kataklyzma nemusí být vlastně tak špatná věc, když je tohoto patologického stavu zbaví.
Přestože je film Panický záchvat klasickým spletencem více příběhů, jejichž ústřední postavy mezi sebou nemají žádnou hierarchii – žádná není hlavní ani vedlejší –, přeci jen je zde něco nezvyklého: s každým hrdinou se ocitáme nejen na jiném místě, ale i v jiném čase.
A dlouho nevíme, co se děje teď, co se dělo v minulosti a kdy nahlížíme do budoucnosti. Teprve konec jednotlivé linky spojí do jednoho výbušného celku.
Podle svých slov chtěl Maślona, aby takový malý panický záchvat prožili s hrdiny i diváci. A prý touží po tom, aby si prošli podobným zmatkem a dekonstrukcí svých osobností. Ale nebojte se, běžte do toho – a prostě uvidíte, co to s vámi v kině udělá.
