Hlavní obsah

Polední klid festivalového běžce: dnes o Paľovi Bielikovi, slivovici z jednoho stromu a lidech kolem

Novinky, Věra Míšková, filmová kritička deníku Právo

Festival má své konstanty i překvapení. K prvně jmenovaným patří prezentace slovenské kinematografie, což je akce o dvou liniích. V té první letos uvedl generální ředitel Slovenského filmového ústavu Peter Dubecký Poctu Paľovi Bielikovi v čele s filmem Mistr kat z roku 1966.

Foto: Ondřej Lazar Krynek (koláž), Petr Hloušek (foto), Novinky

Filmová publicistka Věra Míšková

Článek

Pohled na mladého Vlada Müllera, Štefana Kvietika a krásnou Emílii Vášáryovou vyvolá kromě obdivu snadno i nostalgii po časech, kdy jsme byli se Slováky pod jednou střechou a společně pořádali - třeba Fórum mladého filmu, které Peter Dubecký (s tehdy novinářem, dnes producentem Pavlem Melounkem) v půli osmdesátých let založil a kde jsme z podlahy kina řečeného Véčko na nočních projekcí hltali první, ještě potají „ke studijním účelům“ vytažené trezorové filmy Juraje Jakubiska, Karla Kachyni a dalších.

K nostalgii se ovšem skvěle hodí druhá linie slovenské prezentace. O tu pečuje režisér Vlado Balko (loni měl v soutěži Pokoj v duši), jenž z nitra svého zavazadla loví úžasné poklady ovocných sadů.

Slivovice z jednoho stromu (prý dá tak tři láhve) „jabkovica“ (někdo by řekl calvados) jemnější než vánek - a přesto ráno nebylo kalné, což svědčí o vytříbenosti znalce.

Překvapením byla vstřícnost a naprosto uvolněné a přátelské chování největší hvězdy festivalu Judea Lawa. Při podepisování fanouškům, na narozeninové oslavě Jiřího Macháčka, na oficiálním setkání s novináři a při příjezdu do Thermalu, kde se před převzetím Ceny prezidenta festivalu zase podepisoval ostošest.

Překvapivé to bylo proto, že jeho příjezd provázela samá odmítnutí (neposkytne ani jeden rozhovor) i striktní časové omezení tiskové konference. Rozhovory skutečně nebyly, ale když přišel pokyn po třiceti minutách ukončit tiskovku, on sám se divil nejvíc:

„Proč, vždyť jsem teprve teď začal být uvolněný,“ řekl, ale poslušně vstal a šel. Znovu se tak potvrdilo, co mi nedávno říkal i režisér festivalových znělek Ivan Zachariáš. Že nejtěžší je k hvězdám se dostat, prodrat se bariérou agentů, publicistů, prostě lidí kolem, jejichž dobře placeným zaměstnáním je věci komplikovat. Hvězdy samy bývají úplně normální.

Související články

Polední klid festivalového běžce

Balím kufr na karlovarský festival a oddávám se chmurným úvahám. Jiným se při této činnosti oddávat nelze už proto, že balení je bezprostředně spjato...

Výběr článků

Načítám