Článek
Pohled na mladého Vlada Müllera, Štefana Kvietika a krásnou Emílii Vášáryovou vyvolá kromě obdivu snadno i nostalgii po časech, kdy jsme byli se Slováky pod jednou střechou a společně pořádali - třeba Fórum mladého filmu, které Peter Dubecký (s tehdy novinářem, dnes producentem Pavlem Melounkem) v půli osmdesátých let založil a kde jsme z podlahy kina řečeného Véčko na nočních projekcí hltali první, ještě potají „ke studijním účelům“ vytažené trezorové filmy Juraje Jakubiska, Karla Kachyni a dalších.
K nostalgii se ovšem skvěle hodí druhá linie slovenské prezentace. O tu pečuje režisér Vlado Balko (loni měl v soutěži Pokoj v duši), jenž z nitra svého zavazadla loví úžasné poklady ovocných sadů.
Slivovice z jednoho stromu (prý dá tak tři láhve) „jabkovica“ (někdo by řekl calvados) jemnější než vánek - a přesto ráno nebylo kalné, což svědčí o vytříbenosti znalce.
Překvapením byla vstřícnost a naprosto uvolněné a přátelské chování největší hvězdy festivalu Judea Lawa. Při podepisování fanouškům, na narozeninové oslavě Jiřího Macháčka, na oficiálním setkání s novináři a při příjezdu do Thermalu, kde se před převzetím Ceny prezidenta festivalu zase podepisoval ostošest.
Překvapivé to bylo proto, že jeho příjezd provázela samá odmítnutí (neposkytne ani jeden rozhovor) i striktní časové omezení tiskové konference. Rozhovory skutečně nebyly, ale když přišel pokyn po třiceti minutách ukončit tiskovku, on sám se divil nejvíc:
„Proč, vždyť jsem teprve teď začal být uvolněný,“ řekl, ale poslušně vstal a šel. Znovu se tak potvrdilo, co mi nedávno říkal i režisér festivalových znělek Ivan Zachariáš. Že nejtěžší je k hvězdám se dostat, prodrat se bariérou agentů, publicistů, prostě lidí kolem, jejichž dobře placeným zaměstnáním je věci komplikovat. Hvězdy samy bývají úplně normální.