Petr Jákl: Zachránil nás Ben Foster, který roli Jana Žižky přijal

Ztvárnil v něm postavu lorda Boreše. Snímek ale stále čeká kvůli teprve nedávno uvolněným proticovidovým opatřením na premiéru. Jákl ji plánuje na jaro příštího roku.

Je to neuvěřitelně zlatý člověk. Má ohromnou hereckou pokoru a pracovat s ním je jedna velká radost. Když jsem ho oslovil, a vlastně nikdo nevěřil, že bych měl šanci ho získat, zavolal mi na chatu a řekl: „Ahoj, tady Michael Caine. Chtěl bych s tebou pracovat, máš krásný scénář.“

Myslel jsem, že se mi to zdá. Od té chvíle se přípravy dělily na dobu před Cainem a s Cainem. Než přijal roli on, bylo těžké kohokoli sehnat. Potom to bylo úplně jednoduché. Všichni s ním chtěli pracovat.

Ano i ne. Věděli jsme, že nemá smysl kohokoli oslovovat, dokud nemáme představitele titulní postavy. To bylo nejtěžší. A zachránil nás Ben Foster, který roli Jana Žižky přijal. Když jsem to řekl Cainovi, byl potěšen a řekl, že Bena velmi respektuje. Ostatní už šlo jako po másle.

Práce s Michaelem byla neuvěřitelná. Měl jsem strach, říkal jsem si, jak já můžu režírovat takového člověka, takovou legendu? Ale začali jsme se bavit, nastínil jsem mu svou představu a on na to: „Jo, já to tak udělám.“ A vidět pak, jak perfektně se naučil na jeden natáčecí den tři stránky textu, bylo neskutečné!

Pro jistotu máme na začátku lehounké vysvětlení situace, aby se ten, kdo nezná naše středověké dějiny, aspoň trochu zorientoval. V Americe jsme udělali několik testovacích projekcí a zjistili jsme, že lidi naprosto všechno pochopili, neměli s tím sebemenší problém. A nejvíc mě potěšilo, že když film dokoukali, tři čtvrtiny z nich řekly, že si vygůglí Jana Žižku a husity.

Na začátku jsem to připravoval jako film pro české publikum, v češtině. Rozpočet se blížil devadesáti milionům, a to jsem věděl, že se nikdy nemůže zaplatit. Příběh byl tehdy úplně jiný než teď.

Ale potom jsem scénář několikrát přepisoval a nakonec se vyvinul v něco úplně jiného. Najednou to byl příběh, kterému porozumí celý svět. V tu chvíli jsem si řekl, že i když rozpočet stoupl na tři sta milionů, musím ty obrovské peníze zkusit sehnat. A to se mi povedlo.

Samozřejmě to byla dlouhá cesta, na které jsem šel někdy i špatnými uličkami, vracel jsem se zpátky. Ale najednou se mi podařilo investory zaujmout a věděl jsem, že mohu začít oslovovat zahraniční herce. Ale právě proto, že i to vyšlo, což mimochodem kromě mě nikdo nečekal, narostl rozpočet o dalších sto padesát milionů, které jsem ještě dva týdny před natáčením neměl.

Musel jsem vyrazit a za ty dva týdny je sehnat. Obešel jsem investory, z nichž většina je z Ameriky, a přesvědčil je, proč mají investovat víc. Když bude film dobrý, najde si diváky a vydělá. A když budeme mít tyto herce, máme otevřenou cestu na americký trh a náklady se bohatě zúročí.

Zkomplikovala nám ho hodně, protože jsem měl amerického střihače Stevena Rosenbluma, což je mimochodem střihač mého nejoblíbenějšího filmu Statečné srdce, který mě k natočení Jana Žižky inspiroval a motivoval.

Steven byl v Česku, začali jsme pracovat, ale pak musel odjet a už ho sem nepustili. Na dva měsíce jsem jel já za ním, ale déle to nešlo a on mi doporučil svého nejlepšího kamaráda Juliana Clarka, který stříhal třeba film Deadpool. Ten má českou manželku a v Praze práci snadno dokončil.

Úplně skvěle. Karel Roden měl výbornou scénu s Michaelem Cainem, Jan Budař byl vynikající, překvapil výtečnou angličtinou, a nejen tím. Nechal si narůst obrovský plnovous a měsíc před natáčením mi řekl: „Já teď vypínám telefon, jdu do lesů, budu se toulat, zažiju si středověk. Přijdu až na plac.“

Chtěl jsem mu v tom zabránit, bál jsem se, aby se mu něco nestalo. Ale on řekl: „Já tam budu.“ Odešel a opravdu včas přišel, ještě víc zarostlý. A já musel smeknout před tím, že se ještě dnes dokáže někdo takhle připravovat.

U nás docela dobře. Měli jsme hodně krásné přírody, kterou u nás snadno najdete, jen se musíte vzdát chráněných krajinných oblastí, kde bychom to moc pošlapali. A máme výhodu v nádherných hradech a zámcích. V Americe by to točit nešlo. Nicméně stejně máme ve filmu šest set trikových záběrů, protože jsme museli mazat hromosvody, dráty elektrického vedení, letadla. To bylo strašné, kolik toho bylo.

Právě díky Janu Žižkovi. Na něm jsem investorům a dalším lidem dokázal, že když něco slíbím, tak to dodržím. Když řeknu, že něco seženu zítra, tak to také zítra seženu. A v Hollywoodu je hodně takových, kteří řeknou: „Jasně, zítra to bude!“ A je to za měsíc nebo nikdy.

Mám v sobě ze sportu cílevědomost a to, že věci dotahuji do konce. Díky tomu jsem dostal první projekt, Nejvyšší poctu s Edem Harrisem, Samuelem L. Jacksonem, Christopherem Plummerem, Peterem Fondou. A protože jsem ho dotáhl, přišly další.

Vesměs hezká. Jakmile se člověk dostane přes agenty k hercům samotným, zjistí, že jsou úplně normální. Obdivuji například Anthonyho Hopkinse, s nímž jsem točil ještě jako herec film Česká spojka režiséra Joela Schumachera. Tehdy jsem se zrovna vrátil z olympiády (Jákl se dostal jako judista na olympiádu v Sydney – pozn. red.), on mě pozval k sobě do karavanu a dlouze se mě vyptával, jaké to bylo. Všechno ho zajímalo do nejmenších detailů. A podobně třeba s Johnem Malkovichem nebo s Robertem De Nirem. Jsou skvělí.