OHLÉDNUTÍ: 5 nejlepších filmových zážitků z Karlových Varů

Silné české zastoupení na letošním festivalu opanoval třetí celovečerní film Jiřího Mádla, kterým tento úspěšný herec pokračuje v novém kariérním směru. Po pár soudobých námětech se tentokrát věnuje přelomovým rokům 1967 a 1968 v prostředí redakce mezinárodního života Československého rozhlasu.

Snímek o statečných novinářích, kteří se navzdory invazi vojsk Varšavské smlouvy snažili necenzurovaně vysílat tak dlouho, jak to jen šlo, má intenzivní děj, životně vyobrazené postavy i skvělou výpravu podtrženou šedesátkovými šlágry.

Hlubokou sondu do duše ženy na pokraji středního věku představuje norské rozvodové drama Lilji Ingolfsdottirové. Zprvu působí jako příběh životem vláčené čtyřnásobné matky a manželky, jejíž sobecký partner je neustále na cestách, zatímco ona obětavě drží rodinu a domácnost pohromadě. Ve skutečnosti je ale všechno jinak.

Režisérčin celovečerní debut vypráví zejména o zahleděnosti do sebe samého, kvůli níž jedinec nedokáže objektivně posuzovat zhola nic, a také o naději, že i přes nevědomé ubližování druhým lze učinit pokání. Propracovaný scénář vyzdvihuje znamenitý herecký výkon Helgy Gurenové. Nezbývá než doufat, že film brzy zamíří do široké distribuce.

Fotografka Libuše Jarcovjáková, kterou mezi světoznámé umělce katapultovala výstava ve francouzském Arles uskutečněná před pěti lety, má jedinečný sloh rozpoznatelný na první pohled. Odjakživa měla blízko k národnostním a sexuálním menšinám, jež od sedmdesátých let soustavně zvěčňuje na nesmírně autentických snímcích.

Spolupráce na celovečerním dokumentárním portrétu s režisérkou Klárou Tasovskou, jež před sedmi lety natočila působivý film Nic jako dřív, dopadla výtečně. Namísto nezáživných mluvících hlav chytře zvolily formu montáže statických, občas lehce rozpohybovaných fotografií, k nimž Jarcovjáková namluvila voiceovery podle svých deníkových záznamů. Výsledkem je dynamický devadesátiminutový fotoromán.

Trochu v ústraní letošního programu se nacházela novinka ikony italské kinematografie Paola Sorrentina, který tentokrát naplno vzdává hold své rodné Neapoli. Titulní hrdinka, jejíž jméno odkazuje na sirény i kus řecké historie metropole Kampánie, je stejnou měrou úchvatně krásná i bystrá. Režisér a scenárista nás provází zhruba polovinou jejího nevázaného života.

Dílo se obdobně jako tvůrcova předešlá skládá z okázalých obrazů, krajinných celků a podrobných detailů tváří a těl, jež publikum utápí v tomto středozemním skvostu i jeho přitažlivě svérázných obyvatelích. Každý záběr představuje neskonalou slast, od níž je těžké odvrátit zrak, každá rozvážně pronesená věta nutí k zamyšlení nad sebou samým.

Původní filmy režisérky a scenáristky Beaty Parkanové se vyznačují minimalistickým ztvárněním a proniknutím do jádra lidských emocí.

Po debutu Chvilky o mladé nevyrovnané protagonistce a následujícím retro snímku o morálních hranicích Slovo přichází s drobnou studií osamělého dětství, jež opět nese určité autobiografické rysy.

Středobodem je holčička Amálka, fenomenálně ztělesněná Miou Bankó, jež je zmítána poněkud liknavými rodiči (Elizaveta Maximová s Markem Geišbergem) a příliš vyčítavou babičkou v podání Veroniky Žilkové, které se snaží usměrňovat hodný dědeček (Martin Finger). Silný příběh je rozprostřen na ploše jednoho zdánlivě idylického letního dne.