Článek
Mladá Donya žije v cizí zemi sama bez rodiny, která zůstala v její vlasti, přestože zemi ovládlo hnutí Tálibán. Bývalá překladatelka pro americkou armádu nyní dělá podřadnou manuální práci, která ji ještě utvrzuje v letargii. Mimochodem, její představitelku Anaitu Wali Zadaovou potkal víceméně podobný osud – není profesionální herečkou, ale bývalou novinářkou a uprchlicí žádající v USA o politický azyl.
Daleko od příbuzných zažívá podvědomé pocity samoty a duševního strádání, které vyplouvají na povrch skrze nespavost. Tu se rozhodne řešit za pomoci výstředního terapeuta (Gregg Turkington), který jí sice předepíše kýžené prášky na spaní, ale s takovým způsobem léčby se psycholog rozhodně nespokojí. Když Donya ve fabrice nečekaně povýší na pisatelku vzkazů do vyráběných koláčků, věci se pomalu začínají měnit k lepšímu.
Jalali zachází s problematikou imigrace velmi opatrně. Rozhodně neždímá divákovy emoce, což by se se zvoleným námětem lehce nabízelo. Jeho expatská zkušenost mu zřejmě dává možnost nazírat na příběh vykořeněné ženy, která se snaží uspořádat si život v odlišném kulturním prostředí, s odstupem a bez stereotypů.
„Když se podíváte na mediální obraz Afghánek, většinou se pojí jen s agresí, že údajně po ničem jiném netouží. Skutečné Afghánky jsou přitom úplně stejné jako ženy v Praze, Paříži, Mogadišu nebo třeba v San Salvadoru. Všechny mají totožné touhy a přání,“ řekl režisér po projekci snímku ve Varech, kde prý toužil uvést jakýkoli počin už patnáct let.
Prozradil, že na univerzitě absolvoval východoevropská studia, během nichž zahořel pro díla Jaroslava Haška, Miloše Formana i Václava Havla, kteří podle Jalaliho představují podstatu lidskosti.
Řeč padla i na černobílou barevnost Fremontu. „Mám skvělé producenty, kteří mi ji umožnili, což dnes není samozřejmost. Jde o těžké rozhodnutí a vyžaduje to důvěru,“ vzdal kolegům poctu. Monochromatický aspekt filmu má prý zdůraznit kontrast titulního „nudného, provinčního města“ a kosmopolitního, turisticky exponovaného San Francisca.