Článek
Absolventka diplomacie má ještě jednu charakteristiku, kterou rozhodně nepovažuje za hendikep. Narodila se s deformovanýma nohama a jako roční dívenka o část z nich přišla. Nosí protetické náhrady a média jí neřeknou jinak než beznohá modelka. Jako jedna z prvních dokonce začala nosit supermoderní "gepardí" končetiny. Na karlovarský festival přijela jako světová ambasadorka značky L'Oréal Paris.
„Protože vy za to stojíte“ je jeden z nejznámějších reklamních sloganů. Vy jste v souvislosti s ním mluvila o úderné síle slov. Na která slova nikdy nezapomenete?
Gándhí jednou vyslovil zásadní větu: Staň se tou změnou, kterou chceš ve světě vidět. Jinými slovy měli bychom mít zodpovědnost ke společnosti, v jaké žijeme a kterou můžeme změnit. A ještě jedna myšlenka ovlivnila můj život. Vyslovil ji Robert Louis Stevenson (skotský spisovatel 19. století, pozn. red.) a je o tom, že skutečným naplněním života je být tím, kým opravdu jsme, a stát se takovým, jakým jsme schopni se stát. Obojí považuji za neuvěřitelně silné, protože přesně tohle dnešním lidem uniká.
Ženy si z nějakého důvodu myslí, že si odpočinek zaslouží více někdo jiný, než jsou ony samy. Tohle je velká výzva pro dnešní matky, aby myslely nejen na sebe, ale i na dcery, a jako velký dárek do života jim ukázaly, jak si samy sebe vážit
Působíte sebevědomě. Jaká byla nejlepší rada, kterou jste kdy dostala?
Herec Peter O'Toole jednou řekl, že není dobrý v tom, aby si nechal radit, takže se také žádné rady nesnaží dávat. Já to mám stejně. Jsem člověk, který chce věci dělat po svém, i když třeba narazí. Jeden blízký přítel mi kdysi pověděl, že bych měla mít větší soucit sama se sebou, protože jsem na sebe moc přísná. Až když jsem byla dospělá, pochopila jsem, že život by měl být v rovnováze...
... což někdy dost bolí.
Přesně, ale podle mě se to týká více žen, muži tento problém nemají. Oni si většinou dopřávají tolik volného času, kolik potřebují - relaxují a povolují si zábavu, protože jsou přesvědčeni o tom, že si to zaslouží. Dokonce si myslím, že je na tomto principu postavena celá společnost.
Aimee Mullins
Ženy si z nějakého důvodu myslí, že si odpočinek zaslouží více někdo jiný, než jsou ony samy. Tohle je velká výzva pro dnešní matky, aby myslely nejen na sebe, ale i na dcery, a jako velký dárek do života jim ukázaly, jak si samy sebe vážit, jak se rozvíjet, jak se mít ráda. Bylo by více šťastnějších žen.
Váš život by vydal minimálně na jeden film - dítě s hendikepem, vrcholová sportovkyně, absolventka diplomacie na univerzitě, práce v Pentagonu, múza Alexandra McQueena, herečka. Který moment byl nejsilnější?
Nevím, je jich víc, ale když sedíme v tomto hotelu (Grandhotel Pupp, pozn. red.), napadá mě jedna věc. Kousek od místa, kam si tady chodím na sladké dobroty, visí portrét filmového producenta Saula Zaentza. Anglického pacienta dával dohromady asi deset let, je to neuvěřitelný příběh. A v roce 1997, když vyhrál všechny ty Oscary a šel si pro asi sedmého, přímo do kamery řekl, co ho tahle zkušenost naučila - že hledání Svatého grálu není o poháru, ale o cestě za ním. Tím mě oslovil v době, kdy jsem se nacházela v jiné životní fázi plné velkých cílů. Chtěla jsem vyhrát zlato, dostat stipendium, prostě tehdy to o tom „poháru“ bylo, než jsem si uvědomila, že svůj život musím změnit.
Stát se světovou atletkou nebylo o tom, že by mě do něčeho nutili rodiče nebo že by atletiku dělali kamarádi. Byla to první věc v mém životě, která byla jen a jen moje, byl to můj bláznivý sen. Vyšlo to, cítila jsem se silná a zároveň nejistá, protože jsem si říkala, jestli ještě něco dalšího můžu dokázat.
Takže co dalšího přijde?
Zásadně neplánuji. Nacházím se přesně tam, kde mám být. Nezabývám se tím, co nemůžu ovlivnit, žiju okamžikem. Věci se neustále dějí, teď sedím s vámi v tomto nádherném hotelu. Třeba práce v Pentagonu byla velká zkušenost, ale brzo jsem zjistila, že to není pro mě. A když mám špatný den a chybí mi motivace, vzpomenu si na to pentagonské čtvrté patro pod zemí.
Můj kamarád říká, že můj život je série drobných zázraků. Ani náhodou jsem nečekala, že se tohle všechno může stát, že budu mít úspěch ve sportu, stane se ze mě známá modelka, budu hrát ve filmech. Vždycky jsem si spíš připadala ztracená v pralese, snažíc se odsekávat liány a hledat cestu.
Jste talentovaná, ale bez tvrdé práce a odhodlání byste nic nedokázala. Jak byste charakterizovala svou osobnost? Už jste naznačila, že jste na sebe docela tvrdá.
Jsem také velice tvrdohlavá, jenže v životě to není jen o vás, jak jste odhodlaný, odkud pocházíte nebo jaké máte vzdělání. Musíte umět překonat odpor a překážky, všechna ta NE, co v životě slyšíme. A pak je tady štěstí, a to přeje připraveným! Takže jsem připravená na nové příležitosti. To, že jsem se stala ambasadorkou L'Oréalu mi nespadlo z čista jasna do klína. Ale šťastná jsem...
Ozdobou zahajovacího ceremoniálu byla i americká modelka, atletka a herečka Aimee Mullinsová, která se krásně nesla po červeném koberci.
Kritéria krásy považujete za směšná. Jak se z bystré Američanky, která má takzvaně vadu na kráse, stala supermodelka?
Náhoda, s Alexandrem McQueenem jsem se seznámila přes fotografa Nicka Knighta, který si v jednom magazínu přečetl se mnou rozhovor. Byl konec devadesátých let a pohled na krásu byl stejně zkreslený jako dnes, protože když se nad tím zamyslíte, všechno, co vidíte v barevných magazínech, nějak ovlivnil Photoshop. Magazíny jsou fantazie, je to kolektivní dílo maskérů, kadeřníků, fotografů a grafiků. Na druhou stranu je to hrozně nudné, protože dokonalost je nudná. Mně se líbí vady, specifické rysy, které vám utkví v paměti.
Jsme na filmovém festivalu, jaký druh filmů máte ráda?
Mám ráda Wese Andersona, potkala jsem tady jednoho herce z jeho nového filmu Moonrise Kingdom. Taky přijel Dario Argento, miluju horory, mám celou sbírku Argentových filmů. I když se musím přiznat, že se na strašidelné bijáky většinou dívám se zakrytýma očima.
První hereckou příležitost vám dal vizuální mág Matthew Barney ve filmu Cremaster 3. Jaké to bylo natáčení?
Spolupráce s Matthewem byla velmi intenzivní, zabrala mi skoro dva roky. Natáčení jsme začínali třeba v jednu ráno, jednou jsme jeli celých třicet tři hodin. U filmu pro mě zatím nic nebylo náročnější.
Vždycky jsem si spíš připadala ztracená v pralese, snažíc se odsekávat liány a hledat cestu
Následně jsem spolupracovala s Davidem Suchetem na Herculovi Poirotovi, začínali jsme ráno v osm a vždycky se mě ze štábu ptali, jestli je to v pohodě. Pamatuju si, jak jsem na Poirota letěla do Londýna, popíjela v letadle skleničku šampaňského a pořád se usmívala. Uvědomila jsem si, že se vlastně někdo rozhodl zaplatit mi jako herečce. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se tím mohla živit.
Máte čas relaxovat?
Když mám volno a chuť, zajdu si do tureckých lázní. V New Yorku mám kousek od bytu i jedny ruské, ale ne vždy se chci potkávat se samými ruskými muži a chlapci. Až se z festivalu vrátím domů, rychle nakoupím jídlo, udělám si těstoviny, otevřu lahev vína a obejmu své dvě kočky, které mi moc chybí. Na to se moc těším, protože když jsem dlouho pryč, mám tendenci hladit si stále zvířata cizích lidí.
Pro řadu žen jste vzorem, váš příběh jistě povzbudil spoustu hendikepovaných lidí. Co byste jim vzkázala?
Nikdy jsem se hendikepovaná necítila. Beru lidi, jací jsou. Ženám bych vzkázala, že si zaslouží v těchto divokých dnech se opečovávat, ať si pokaždé užívají desetiminutovou masáž hlavy, i když si myslí, že na ni u kadeřnice nemají čas. Všichni jsme dnes v zajetí mobilů, to jsou protézy, které nás omezují. Už bez nich neumíme fungovat a ztrácíme schopnost normálně komunikovat. Tyhle stroje oslabují mezilidské vztahy, i když to tak nemusí vypadat. Takže vypněme mobily, zajděme si na večeři a sdílejme přítomnost s těmi, na kterých nám záleží. Stojí to za to!
