Nevěřte kritikům, Antikrist je skvělý film

Ze svého canneského uvedení si Antikrist odnesl cenu pro herečku Charlotte Gainsbourgovou i pověst skandálního nesnesitelného díla, kde malé děti skáčou gumu z okna, uřezávají se sexuální orgány na salám a zvrhlý režisér se znemožnil jako němečtí turisté v Dubí.

Ačkoliv je na každé pomluvě kouska pravdy, máme ve skutečnosti co dělat se zajímavým a mnohovrstevnatým filmem, v němž Trier pokračuje od Dogville a Manderlay dále. Lépe řečeno v Antikristovi se vrací k některým postupům svých starých filmů - mimo jiné Médey či Evropy - a také do dánských lesů, k výletním chaloupkám a partnerským dryákům.

Velmi umně se prezentující umělec, jenž rád využívá očekávání publika, nabral novou sílu a zaútočil. Jeho obrazové brilanci, téměř podprahové hudbě či odkrývaným dramatům snadno podlehnete - pokud se nerozhodnete bránit, vzdorovat či se z hrůzy a nesouhlasu začít smát. Ve Varech to bylo tak půl napůl.

Film s námi hraje trochu hru na schovávanou. Pohybujeme se na hranici poezie snu, vnitřního zadumání, z něhož jsme neustále vytrhováni. Autor nás straší zrádnými hlubinami modelového milostného vztahu, jenž vypouští za zvuků zlověstné hudby všechna Pandořina strašidla. Podívejte se, co je všechno v nás. Jak stačí málo, aby naše životy zachvátilo zoufalství a temnota. Ale v podání Triera je to zajímavé, strhující, otřesné i trochu legrační.

Soužití páru hluboce naruší trauma smrti malého syna Nica, který vypadl z okna při jejich manželském dovádění. Ženu (Charlotte Gainsbourgová), stiženou pocitem viny a depresí se pokouší její Muž (William Dafoe), stavící se do role jejího terapeuta, zachránit.

Jeho domýšlivost oba zavádí do symbolického zeleného údolí skrývající jak primitivní rajskou přírodu, tak i temný satanský les. „Co když jeho náš sklon ke zlu zcela přirozený? Bude pak stejně zlá i příroda?“ ptá se dramatik života von Trier.

V téhle metaforické aréně života mezi nimi postupně propukají vášně a válka pohlaví bez smilování a s dánským otrlým humorem - například rána polenem do zduřeného penisu, který posléze stříká krví... Jde tu o moc, vyrovnávání se s traumatem, zápas o holý život.

Vznikl strhující i strašidelný film autora, který matematicky skládá příběh o několika patrech významů - a přitom vládne každému z nich tyranskou rukou. Některé paralely jsou lepší než jiné, celá rétorika kolem upalování žen ve středověku a dědičného hříchu mužů přijde jako kapitola z genderového šicího kroužku.

Ztělesnění třech apokalyptických žebráků - Bolesti, Smutku a Beznaděje v podobě zvířátek - je zase výborným vtipem pro všechny čtenáře a diváky, co ujíždějí na psech, oslech, želvičkách či ovcích.

Nicméně stačí se klidně držet hrozivě postupující apokalypsy pouze „adamo-evovského“ vztahu, kde na výčitky, sebeobviňování a frustrace nakonec nezabírají terapeutické kecy, ani rajská zahrada - to už spíše provinilý i obsedantní sex.

Jenže takhle alternativní styl léčby dělá mezi lidmi kdejaký „Uzel“ a je odsouzen k neúspěchu. Strhující zvrat začíná právě tam, kde si je On jistý tím, že svou láskou, péčí a starostlivostí Ji zachrání před sebou samotnou a její sebedestrukcí. Ve skutečnosti se právě v jeho důkladné i nesnesitelné terapii skrývá nebezpečí, jež oba má posléze pohltit.

Diváci si samozřejmě lámou chytré hlavičky tím, kdo by mohl symbolizovat onoho Antikrista, přiášejícího zkázu. Jestli muž, či žena postupně propadající šílenství a obsedantní závislosti na partnerovi - terapeutovi. Von Trier si s námi stejně tak ďábelsky hraje. Mohlo by se zdát, jako by se sám postavil do role Boha, který točí film o Adamovi a Evě dnešního úzkostného věku.

Totiž co když je právě tím chlapečkem, který se potutelně usmívá před svým skokem do sněhu - vždyť nosil obrácené botičky?

Jako každý velký rituální příběh je i tenhle nakonec dramatem oběti - ženy, která se nedokáže rekonstituovat po prožité tragédii ani ovládat své neovladatelné tělo. Odnese to její prvotní pohlavní znak... Ale pokud tuhle hrůzu vydržíte, můžete prohlásit, že se kritici pomlouvající film dopředu šeredně mýlili.