Nepřítel se schoval za iluzi svobody, říká Jitka Rudolfová

Absolventské filmy coby celovečerní nejsou v rámci FAMU tak úplně výjimečnou věcí, z nedávné doby to byla třeba Marta od Marty Novákové, Restart Julia Ševčíka a kdysi také Indiánské léto Saši Gedeona…

Já sama jsem neměla ambice končit FAMU celovečerním filmem. Ale otevřela se tu možnost spolupracovat se společností Negativ, která mi na základě mých předchozích filmů nabídla, že pokud budu mít scénář, který by je zajímal, můžeme se pokusit o jeho realizaci. Velkou část práce v souvislosti s financováním filmu a věcmi s tím spojenými odvedla moje spolužačka z FAMU – produkční Marta Dudáková, pro kterou byl tento film také absolventským projektem a zároveň producentským debutem.

A co se týče propagace filmu, to je věc zejména distributora, v našem případě společnosti Aero, a samozřejmě producenta. Musím přiznat, že jsem nebyla úplně nadšena z toho, že se Zoufalci propagovali hlavně jako komedie. Ale je taková doba, všechno musí být nějak „zábavné“, aby na to diváci do kina vůbec přišli, proto asi ta přehršle přívlastků u podtitulů filmů – drsná, bláznivá, drzá… realistická… ale komedie. Je nutné vše jasně a čitelně škatulkovat, což mi přijde docela zhoubné.

Názory recenzentů se ke mně dostávají víceméně zprostředkovaně, já sama je přímo nesleduji, protože současným kritikům úplně nerozumím, a není to jenom v souvislosti s mým filmem. Člověk nabývá dojmu, že na plátně viděl úplně jiný film, než o kterém si přečetl v novinách recenzi. Nevím, proč se vyzdvihují filmy, které jsou jen napodobeninami amerických mainstreamových klišé. Jakoby jiná kinematografie v minulosti ani neexistovala. Za film desetiletí je v superlativech označen snímek 3 sezóny v pekle, který byl pro mě osobně ve všech ohledech velkým zklamáním.

Na druhou stranu jsou s chutí „zaříznuty“ studentské filmy promítané v rámci letošního Famufestu. Netvrdím, že jsou všechny povedené, ale zároveň nechápu, k čemu je dobré takto mediálně strhat počiny studentů, kteří si zatím vlastně jen zkoušejí nalézt vlastní cestu… Zdá se mi, že mnohdy ani nejde o hodnocení filmu, ale spíše o to, aby se autor-kritik jakýmkoliv způsobem zviditelnil.

Z její současné tvorby mám ráda především dokumenty. Při natáčení Hezkých chvilek jsem měla možnost sledovat, jak Chytilová pracuje – jakým způsobem jde za tím, co chce filmově sdělit. Ale přiznám se, že Hezké chvilky nejsou úplně mým favoritem, trošku mi vadila určitá absence hry s formou, kterou v předchozích filmech účinně používala.

Mám ráda její stylizovanou výtvarnost ze šedesátých let, její živelnost a asociační schopnost sledování tématu ve filmech z let sedmdesátých a osmdesátých, například ve Faunově velmi pozdním odpoledni. Umí působivě zveličovat životní detaily – jsou to v podstatě nenápadné každodenní situace nahlížené imaginárním zvětšovacím sklem. Vzniká tak určitý druh karikatury, který v sobě skrývá mnoho vyjadřovacích možností a který se podle mého názoru stal i nedílnou součástí jejího autorského stylu. Záleží také, z jakého pohledu a v jaké době se na ty filmy díváte. Má se za to, že dnešní diváci nejsou schopní „číst mezi řádky“ do takové míry, jako tomu bylo za totality. Tenkrát bylo jednodušší nějakým způsobem složitěji či abstraktněji pracovat s formou a se symboly. Divák byl vnímavější. Dnes se žádá větší polopatičnost, běžně se setkáváte s názory dramaturgů a producentů „to je moc složité, tomu by dnešní divák nerozuměl“. Myslím, že jsou diváci až příliš podceňováni. Ale možná se pod návalem přiblblých nekonečných seriálů opravdu způsob vnímání filmu změnil.

Umět číst mezi řádky je potřeba stále. To, že nyní může autor své názory prezentovat svobodně, ještě nutně neznamená, že musí být polopatistický, že se musí za každou cenu podbízet. Vzhledem k tomu, že dnes se ze všeho stává produkt, který je nutno prodat, je to velmi obtížné. Zároveň je film poměrně nákladné umění, takže k jeho „prodeji“ je třeba i drsnějších prostředků propagace.

V určitém ohledu můžeme dát rovnítko mezi éru komunismu a dnešní tržní společnost. Funkci diktátu jedné politické strany převzal diktát peněz. A není jednoduché mu odolat, aniž by člověk nepohřbil své třeba i naivní ideály. Často slýchám: „Běž dělat reklamy, v tom jsou dobré peníze“. To je skoro totéž jako: „Vstup do strany, budeš se mít dobře, nebudeš mít problémy.“

Možná je to moc zjednodušeně řečeno, ale dnešní doba mi přijde nebezpečnější v tom, že lidé si neuvědomují a nevnímají rizika, která s sebou konzumní společnost nese, protože nepřítel není jednoznačně rozpoznatelný, schovává se za iluzi svobody volby, to je třeba příklad reklamy.

Záleží jaký seriál, nemohla bych dělat ty nekonečné seriály, ty bych se svým přístupem k filmové práci nedokázala udělat tak, abych si za tím mohla stát. Zároveň i reklama může mít své hodnoty, minimálně filmové nebo výtvarné, ale není v tom žádný hlubší smysl. Pokaždé to bude manipulace, která má jediný cíl – Kup si mě!

Představu o tom, jak fungovala FAMU v době zrodu české nové vlny, mám pouze zprostředkovanou ze vzpomínek tehdejších aktérů. Věra Chytilová nám vyprávěla, že tenkrát měli jako studenti víceméně volnost, že jim nebylo striktně diktováno, co a jak mají točit… Tu volnost cítím na FAMU stále. Ale myslím, že dnes je to více individuální, že každý tvůrcestudent si střeží to své, chybí mi určitá pospolitost. Ale ona pospolitost chybí, myslím, v současné české kinematografii celkově. Stačí si vzít příklad tehdejšího Barrandova – jak fungovaly barrandovské tvůrčí skupiny, byli v nich silní dramaturgové, lidé z různých profesí, filosofové, teoretici, spisovatelé. To dnes úplně chybí. A ten druh filmů, co vznikl v šedesátých letech, by byl pro dnešní producenty nepřijatelný. Je jiná doba.

V krizi je celá společnost, která ty filmy vnímá, a to se zpětně odráží v kinematografii. Když se podíváte na současné filmy, nemám pocit ničeho nového. Občas propadám skepsi i v souvislosti s pokračováním ve vlastní tvorbě, protože mám dojem, že všechno už tu bylo.

Otázka je, jestli jsme nedospěli do stádia, kdy je to konečně pravda. Napadá mě to ve spojení s velkofilmem Avatar. Jako by se kinematografie vracela do svých počátků, do doby, kdy byl film hlavně spektákl, nová technologie, lidé chodili do kina s očekáváním něčeho velkolepého, speciálního, něčeho, co ještě neviděli.

Měla jsem na mysli úplné počátky kinematografie, kdy byli diváci fascinováni oživeným obrazem, kdy film byl atrakcí. A experimentování s videokamerou? To byl boom v 90. letech, všichni chtěli točit tak trochu ve stylu DOGMA 95 a jako Lars von Trier, ale i tenhle přístup podle mě časem unaví.

Dnes můžete natáčet filmy třeba i na mobilní telefon, jednoduše sestříhat v počítači a pak je vyvěsit na internetu na svém profilu, což je vlastně báječné, ale zároveň co do kvantity děsivé, mám pocit přehuštěnosti, všeho je všude moc.

Já jsem ten styl také v některých svých krátkých filmech použila, poskytuje určitou tvůrčí volnost. Mám ráda, když si můžu dělat kameru sama, a můžu tak uplatnit vlastní podvědomý přístup k estetice snímání jednotlivých scén. Ale i zde se musím vrátit k větě, že tohle všechno už tady bylo.

Pro mě je jediná cesta – jít ve filmu jaksi sobecky za vlastním prožitkem, prožitkem ze života, prožitkem sebevyjádření. Je to neidentifikovatelné nutkání, které vás neustále vybízí zkoušet to dál.

 Rozhovor byl pořízen pro přílohu Práva Salon.