Nechci si stěžovat, že se svět mění, říká režisér Olmo Omerzu

Úplně na začátku stála touha vytvořit portrét starého světa, patriarchy, ve filmu se jmenuje Ivo a hraje ho Miroslav Donutil, vlastně portrét sobectví. A se spoluscenáristou Petrem Pýchou jsme přemýšleli, co by mohl být moment, který tohoto pohrobka starého světa nastartuje a umožní nám ho zachytit v různých polohách.

A tak jsme vybudovali paralelní příběh účetní z jeho firmy, která se zamiluje přes internet, a Ivo ji podezřívá, že kvůli svému milému z podniku vyvedla spoustu peněz. Byl to pro nás spouštěč, který otřese existencí celé továrny, něčím, co stojí v centru Ivova života. Bylo pro mě hrozně zajímavé proti sobě postavit na jedné straně sobectví a na straně druhé čistou lásku, o to čistější, že je virtuální.

Myslím, že výsledkem je drama stojící na křehkých věcech a že je tam i nějaké morální poselství o vině a zaslouženém či nezaslouženém trestu.

To je pravda. Hodně jsem se zabýval tím, jak nahlížet do Iva jako do postavy, které nechcete fandit. Respektive to moje fandění spočívá v tom, že chci, aby se dozvěděl něco sám o sobě, aby aspoň na chvilku prozřel, jaký je ve skutečnosti a jaký je svět, který kolem sebe vytváří. Coby scenárista jsem mu ale nechtěl dát příležitost se změnit, to by mi přišlo falešné. Nechtěl jsem z něj dělat Clinta Eastwooda v Gran Torinu. Podobný člověk podle mě nemá vnitřní sílu změnit se k lepšímu. Otázka byla, jestli se publikum dokáže na takovou negativní postavu napojit. Snažil jsem se, aby náš film divákovi cestu k porozumění otevřel co nejvíc.

Ony jsou to dvě věci. Jako scenárista jsem mu nechtěl psát scény, kde by ukázal lidštější stránku, to by bylo vyumělkované. Ale jako režisér jsem se snažil ty hrany naopak změkčovat, vybudovat pro diváky možnost nějaké empatie, pochopení pro tohohle dinosaura s velmi problematickým vztahem k okolí, včetně vlastní rodiny.

Doufám, že ne. Perspektiva je to strašná. Měl by existovat nějaký detektor, který mi pak minimálně řekne, že bych měl přestat točit filmy. Ale jasně, ta postava mě zajímá. V poslední době se svět posouvá k tomu, že všechno vidíme buď černě, nebo bíle, neexistuje nic mezi tím. Přitom ještě před pár lety mi to tak vyostřené nepřišlo. A film by podle mě měl jít proti tomu, měl by zkoumat všechny aspekty daného problému, různé pohledy, i ze stran, které nám nemusejí být sympatické. Měl by umět zpochybnit všechny jednoznačnosti, donutit diváka nad věcmi více přemýšlet, nemít hned hotový názor.

Pro dialog s divákem je vhodné každé médium. Možná ale teď ta černobílá doba přeje spíše společenskokritickým filmům, které mají jasný názor a snaží se svého diváka přesvědčit, nebo ještě častěji utvrdit v tom, co si myslel už před příchodem do kina. Ale to nejsou filmy pro mě. Takové bych nechtěl točit.

Práce s emocemi je složitá věc. Samozřejmě diváka na svou stranu dostanete tím, že se ztotožní s postavami nebo že ho zaujme příběh. Ale váš filmový svět ho nesmí pohltit zase až příliš, protože pak snadno zapomene, že se na plátně mluví i o něm. Podle mě je důležité diváka občas z toho filmového světa odpojit.

Filmy, které mě v minulosti dokázaly zasáhnout, měly společné to, že mě v jednu chvíli překvapily, zaskočily: postava udělala něco, co bych vůbec nečekal, a najednou se můj pohled na ni úplně obrátil. A začal jsem přemýšlet o celém filmu, co mi vlastně chce autor říct, už to nebylo jenom o tom, že s postavami prožívám jejich pohnuté osudy.

Snažil jsem se vyhnout prvoplánovému portrétování bohatství. Když například ukazujeme jeho dům, úplně by se nabízelo pracovat s nevkusem, který je s penězi často spojen. Pro mě je ale situace, kdy Ivo přijde o firemní peníze, spíše o ztrátě kontroly. Celý jeho život je založený na kontrole: udržuje si kontrolu nad svou firmou i rodinou. A najednou se mu všechno vymkne z rukou, systém se začne hroutit. On se ho snaží zachránit, ale narazí přitom do zdi: na technologie a vztahy, kterým už nerozumí, které nefungují podle jeho zastaralých pravidel. To se v půlce filmu vlastně stane všem postavám, že najednou nevědí jak dál. Z filmu se stane portrét bezmoci.

Boj o moc mám rád, ale viděl jsem ho až v době natáčení a trochu se zhrozil, kolik společných motivů tam máme. Jedním z tvůrců seriálu je i Adam McKay. A jak jsme se bavili o tom překvapování ve filmu, můj oblíbený je jeho starší snímek Sázka na nejistotu o skupině finančních spekulantů, kteří dopředu odhadli příchod ekonomické krize v roce 2008. Dlouho je to klasický Hollywood: napojíte se na sympatické postavy, fandíte jim – a nakonec sami sebe vidíte, že se nemůžete dočkat, až se svět konečně zhroutí. Máte radost, když zkrachuje první banka, vlastně fandíte tomu, aby lidé přicházeli o práci, o své domovy. To mi přišlo hrozně chytré: žánrově diváka nalákat a pak mu dát morální facku. To je i moje ambice: točit poutavé filmy, které v jeden moment úplně uhnou z diváckých očekávání.

Popravdě mě nenapadl nikdo jiný, kdo by to mohl hrát. Na Miroslava Donutila tu má skoro každý názor, skoro každý k němu má nějaký vztah, často dost vyhrocený na jednu nebo druhou stranu. Je vnímán jako komik, i naopak jako charakterní herec. To se k Ivovi hodilo, potřeboval jsem herce, který v sobě bude mít co nejvíce protikladů. Kdybych točil Atlas ptáků ve Francii, chtěl bych Gérarda Depardieua. A v Miroslavu Donutilovi je navíc i kus té patriarchálnosti. Když jsem nakoukával jeho starší filmy, viděl jsem, jak umí vyslat nepříjemný, nepohodlný pohled. To je další z věcí, které mám ve filmu rád – když vám postava způsobí nepohodlí.

Podobných příběhů, jaký prožije postava hraná Alenou Mihulovou, je kolem nás mnoho, tolik, že už to nelze svést na naivitu jedné osoby. Najednou vyprávíte o tom, že je dnes zjevně strašně moc lidí osamělých a snaží se tu prázdnotu co nejrychleji zaplnit. Možná někdo nechápe, jak se může žena v pokročilejším věku takhle zamilovat na dálku. Jenže ono to funguje vlastně podobně jako v 19. století, kdy si lidé jen psali milostné dopisy. Ten cit se prohluboval o to víc, že jste s druhou osobou nebyli v kontaktu, mohli jste si ji idealizovat, neviděli jste její chyby, které v běžném soužití vyplavou poměrně bryskně na povrch. Strašně rychle si vytvoříte obrovský, láskyplný svět, stvořený k obrazu svému, o který pak, když se dostanete do kontaktu s realitou, nechcete za žádnou cenu přijít.

V našem filmu je ta postava ze starší generace, o to snadněji tomu propadne, nemá dost informací o možných rizicích, není pro ni samozřejmé, co je samozřejmé pro mladé lidi, není na to připravená. Ten generační aspekt je hrozně zajímavý.

Přemýšlím o tom i z pohledu, že se dnes rodí generace, která bude mít pravděpodobně úplně jiné způsoby komunikace a vnímání obrazovosti než my. Jaké se pak pro ně budou točit filmy? Jak se změní obrazové vyprávění? Dokážu já pro ně natočit film?

Netuším. Autorský film asi bude víc jako opera, bude se dělat pro míň lidí, bude v něm míň peněz, ale jeho diváci zase budou věrnější. S nástupem seriálů taky ustoupila do pozadí role režiséra, je to víc scenáristická než režisérská disciplína. Nejsou to pro mě zkrátka nejlepší vyhlídky. Ale nechci si stěžovat, nechci kritizovat, že se svět mění, to bych dopadl jako Ivo. Jsem zvědavý, co přijde.

Bavilo mě nechat je začít mluvit v okamžiku, kdy se hlavní postava stane trochu paranoidní. Taky mi přišlo zajímavé, jak virtuální svět požírá přírodu. Logem Twitteru je pták, informace ukládáme do cloudu – mraku. A do třetice: ti ptáci často říkají hrozné blbosti, ale zároveň se pořád aktivně zajímají o svět okolo, na rozdíl od lidských postav, které už neřeší nic jiného než peníze. Kdežto ptáci rozebírají třeba klimatickou změnu. Přišlo mi to jako dobrý ironický moment.

Snažím se vůči lidským postavám o empatii, porozumění, ale vlastně mi docela sedí pohled autora přírodovědného filmu, mám rád odstup, rád se zasměju malým lidským motivům. Člověk má pocit, že je pupkem světa, a přijde mi, že přes zvířecí postavy se může podařit strhnout divákovu pozornost k věcem, které jsou důležitější.