Punker Eugene Hütz: Ukrajinská identita je jako polaroidová fotka. Zelenskyj na můj film nemá čas

On a režiséři filmu Nate Pommer a Eric Weinrib poskytli Novinkám rozhovor, kde se vyjádřili k ukrajinské národní identitě i k pocitům z publika.

Jak se cítíte ohledně toho, že je váš dokument promítaný v zemi, která má také historickou zkušenost s ruskou invazí?

Eugene Hütz: Mám pocit, že tomu rozumíte. Nemusíme nic vysvětlovat. Je tam nějaká přirozená příbuznost. Na Západě musíte často lidem vysvětlovat, že celá ta ruská mytologie je k smíchu. Žádná „ruská velikost“ neexistuje a nikdy neexistovala.

Západ jim to ale snědl i s navijákem a dělá z toho hollywoodskou břečku. Teď Západ musí od té mytologie upustit a uvědomit si, s čím se potýkají. Doteď k Rusku přistupoval jako k nějakým sofistikovaným šachistům s oslnivými strategiemi. Ale oni žádnou strategii nemají a nikdy ji neměli. Jediná jejich strategie je ukazovat svaly. A to přesně tady nemusíme vysvětlovat, protože v šedesátém osmém jste tady měli tanky.

Režisér Nate Pommer: Nevím, ale bylo to něco, nad čím jsem přemýšlel, když ten film běžel. Poprvé jsem si uvědomil, že Česká republika má velmi specifický historický vztah s Ruskem. Zatím byl film pouze v Americe.

Češi se smáli v určitých momentech, ve kterých se Američané nesmáli. Zajímalo mě, jestli budou nějaké momenty filmu, na které bude české publikum reagovat jinak než to americké. Lidé tady reagovali trochu intenzivněji než v Americe. Vlastně bych se sám rád zeptal nějakého českého fanouška, který film viděl, co si myslel o příběhu Eugena na začátku filmu. Zajímalo by mě, jestli to s českými fanoušky rezonovalo.

Režisér Eric Weinrib: Tady lidé začali při závěrečné písničce tleskat do rytmu. Začali si stoupat a tancovat. To se často nevidí. Když jsem se otočil a viděl to, nevím proč, ale skoro jsem neudržel slzy. Vidět tu radost bylo ohromující. Bylo to tak emotivní.

Ukrajinský prezident Zelenskyj má v Česku výraznou podporu. Myslíte, že viděl nebo uvidí váš dokument?

Hütz: Nevím. Ale myslím, že má důležitější věci na práci. Nejspíš se o něm ale dozví. Kdybych byl v jeho botách, neměl bych asi čas myslet na kulturní sféru. Myslím, že má lidi, kteří jsou pověření tím, aby kulturu sledovali.

Pommer: Byli bychom více než šťastní, pokud by ho viděl. Těžko říct, jestli to tak bude. Možná bychom ho měli pozvat. Ale ještě šťastnější budeme, pokud film uvidí ukrajinský lid.

Weinrib: Já myslím, že pokud ho bude chtít vidět, uvidí ho.

Eugene, vy jste se podílel také na písni pro prezidenta Zelenského, která se jmenuje Zelensky – The Man with the Iron Balls.

Hütz: Já jsem ani nemusel nic moc dělat. Přední američtí muzikanti jako Les Claypool nebo Sean Lennon mě požádali, jestli bych to mohl nazpívat. Oni ten song dali celý dohromady. Já jsem napsal svou část, ale nemusel jsem nikomu říkat „pojďme udělat píseň o Ukrajině“. Obecně se podobné iniciativy děly hodně.

Taky se kvůli té situaci na Ukrajině prohloubilo hodně mých přátelství s dalšími muzikanty. Například s kapelou Ministry jsem byl předtím spíše vzdálený kamarád, ale vše se změnilo, když jsem viděl, že začínají svůj koncert ukrajinskou hymnou a mají na pódiu ukrajinskou vlajku. Nejsou z Ukrajiny a ani jim o to nikdo neřekl a oni to prostě udělali. Takže jsem se jim ozval a bavili jsme se o tom. Řekli mi, že obdivují ukrajinskou odvahu. Mnoho punkrockových a hardcore muzikantů bylo v podpoře velmi aktivní od samotného začátku.

Naopak popoví zpěváci, ti nemají názor na nic, takže začali podporovat Ukrajinu až tak po šesti až devíti měsících. Třeba Patti Smith a lidé z této sféry podporu ukázali okamžitě. Hned začali dělat charitativní koncerty a písničky. Svým způsobem to podpořilo můj zájem v moderní punkrockovou scénu. Já z té scény taky přišel, ale pak jsem začal dělat svoje vlastní věci. Když jsem ale viděl jejich vitalitu a to, že jsou doslova hnutí, hned mě to inspirovalo k tomu, abych s tou scénou znovu navázal kontakt.

V dokumentu bylo zmíněno, že muzika je zbraň. Jak to myslíte?

Hütz: Podívejte se, pokud by muzika byla tak silnou zbraní, žili bychom už dávno v mnohem lepším světě. Má určitou moc, ale nemyslím si, že má moc něco změnit. Může nasměrovat lidi, kteří jsou zmatení. Vyplatí se, když se objeví nějaké velmi nejisté téma a někdo je hodně mladý a neinformovaný. Pak může přijít někdo jako Patti Smith a říct, jak to je. Komu lidi uvěří – spíš hvězdě jako Patti, nebo nějakému chlapíkovi v televizi? V tom je hudba skvělá, vytváří hlasy, kterým můžou lidé věřit.

Cítili jste někdy strach z politické reakce na vaši muziku nebo film?

Hütz: My jsme takoví byli vždy. O tom ten film taky je, nezačali jsme dělat nic moc jiného, než jsme dělali před dvaceti lety. Jen ten objem je jiný – předtím byl tak na pětce, teď je na desítce. Ale zpráva je stejná, proto jsem taky pojmenoval skupinu Gogol Bordello, ne Dostojevský.

Pommer: Ne, nebáli jsme se. Doufám, že to začne dialog, který tady zatím nebyl. Myslím, že oslavovat ukrajinskou identitu, umění a osobnost je způsob, jak mluvit o politické situaci. Ten film oslavuje různé národní identity členů z kapely. Všichni jsou imigranti, kteří nikam nepatří. Ale nevadí jim to, jejich identita pochází z jejich kreativity. Oslavují hudbou jejich postnárodní identitu. Národnost pro ně není ten nejdůležitější způsob, jak se identifikovat.

Weinrib: Nemyslím si, že je to politický film. Myslím, že ten film osloví všechny lidi, kteří mají srdce a kterým záleží na lidstvu.

Plánujete se s kapelou v dohledné době vrátit na Ukrajinu?

Hütz: Ano, v září se vrátíme. Skončili jsme teď turné v Kanadě a Spojených státech. Jak si asi dokážete představit, na Ukrajině teď úplně nejde udělat turné. Logistika je opravdu časově náročná a plány se můžou rychle rozpadnout. Neříkal bych tomu tak turné, bude to pár koncertů.

Jak jste se cítil, když jste se vrátil? Myslíte, že až se znovu vrátíte, ukáže vám to něco nového o vaší identitě?

Hütz: Nemyslím si, že se o svojí identitě můžu ještě něco naučit. Ukrajinskou identitu přirovnávám k fotce z polaroidu. Už ten obrázek byl vyfocen a teď se pomalu ukazuje, co na něm je. Už se to ale nijak nemůže změnit. Sověti tu fotku vyfotili a teď se pomalu dozvídají, co na ní je.

Jaká byla výroba filmu? Kde vznikla první myšlenka?

Pommer: Byl to postupný proces, který trval přes dvacet let. Začalo to tím, že jsem slyšel o kapele Gogol Bordello a o Eugenovi Hützovi. Měli jsme společné přátele, protože jsem občas natáčel hudební videoklipy i pro kapely, ve kterých předtím byl. On věděl, kdo jsem, a já začal chodit natáčet jejich živá představení.

Pak mi došlo, že by bylo zajímavější o nich udělat dokument – o imigrantském příběhu i o newyorské hudební scéně v té době. Nakonec se z toho stalo přátelství a spolupráce mezi mnou a Eugenem. Bylo štěstí, že v kapele panuje celkově skvělá nálada a chemie. Cítili jsme se jako jedna rodina. A největší mé štěstí bylo, že jsem u všeho toho měl kameru.

Velkou otázkou bylo, jak film strukturovat. V procesu už začala být kapela známá, takže to nemohl být dokument, který pojednává o neznámé kapele. Zároveň jsou moc mladí na to, aby to byl úplně nostalgický kousek. Pak samozřejmě hodně změnila i invaze na Ukrajinu, jeli tam na koncert pro vojáky a já jel s nimi.

Eric Weinrib: Ta situace byla urgentní a najednou jsme měli důvod ten film rychle vydat. Získalo to novou politickou a humanitární dimenzi.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Seekers And Finders - Gogol Bordello [LP], Live From Axis Mundi - Gogol Bordello [CD + DVD]