Článek
Úspěšný spisovatel, nakladatelský redaktor, absolvent anglistiky a norštiny tvrdí, že brutalita, včetně té v architektuře, ho svým způsobem fascinuje: „Mým nejoblíbenějším filmem je Hitchcockovo Vertigo (1958 ¬– pozn. red.). Viděl jsem ho snad dvacetkrát. Obecně mám taky rád napínavé filmy ze 70. a 80. let, jen nesmějí být hloupé… A brutalita mých knih? Ta není skutečná. Šustí papírem. Snad je i chytrá.“
Kolikrát, v poslední době, jste slyšel otázku: máš/máte rád Karlovy Vary?
Párkrát ano. A co jsem na ni odpověděl? Ano, i ne. Náš vztah je dlouholetý. Když jsem tam bydlel, to město jsem rád moc neměl, musel jsem z něj proto odejít. Po maturitě jsem zamířil do Prahy, která mě přijala naplno. Když jsem pak byl už na vysoké na stáži v Norsku a někdo se ptal: odkud jsi? - byli to většinou Američané, odpovídal jsem: z Prahy.
Ale to nebyla pravda. Vždyť jste se ve Varech narodil.
Nebyla, ale Prahu znal každý. Kdo znal, zná Vary? Jsou „jen“ středoevropským fenoménem, ač si to možná nechceme připustit. Já si v té cizině navíc uvědomil, že do rodného města budu jezdit jen za rodiči, že pocity, které k němu mám, jsou spíš negativní. Souviselo to jistě s tím, že jsem žil od osmi do dvanácti let v Británii. Následný návrat do socialistického školství byl drsný. Brutální. Přijel jsem zpět jako malý obtloustlý chlapeček, jenž byl jako slabé, změkčilé dítě na ráně. Někteří mí spolužáci byli vážně zralí na polepšovnu… Ani gymnázium můj vztah s Vary nezlepšilo. Tamní učitelé ze mě dělali d.… jen proto, že mi nešla matematika.
Partnerkou mu je v Hastrmanovi Simona Zmrzlá.
To nejde leckomu.
Jenže mě bavily jen humanitní předměty. Dal jsem si proto jasný cíl: nedat se vyhodit, v čemž jsem uspěl. Přístup se mi osvědčil, aplikoval jsem ho také na pražské filosofické fakultě. I tam mě chtěli, konkrétně na norštině, opakovaně vyhodit. Asi tedy vážně nejsem úplně studijní typ. Ale to už je jiný, nevarský příběh. V tom varském je důležité, že přišla sametová revoluce, město skupovali Rusové a já jsem definitivně věděl, že tam nemám co pohledávat.
Co jsem pochopila Rusové bydlí i v bytě, kde jste vyrůstal. To jste zjistil jak?
V rámci práce na posledním románu jsem Vary opět procházel. Chtěl jsem totiž do něj dát i své fotografie, na konec jsem to neudělal. Nebyly dobré. Došlo mi, že můj text úplně stačí, že nepotřebuje žádnou další, podpůrnou vizualizaci… Zpět k tomu, kdo asi žije v našem bytě. Šel jsem v rámci toulek rovněž kolem našeho domu a přečetl jsem si jména na zvoncích. Už si sice nepamatuji, který patřil nám, nicméně jiná než ruská jména na nich nebyla. Není divu. Bydleli jsme úplně v centru, u hotelu Thermal, v ulici I.P. Pavlova, což je ruská zóna.
Nejznámější Urbanův román chce už roky zfilmovat režisér Jiří Strach (vlevo). Snímek pochází z natáčení další Urbanovy knihy Santiniho jazyk.
Skočím vám do řeči. Vaše rodina ten byt před lety prodala, ne?
To je složitější. Naši se rozvedli. V bytě zůstal jiný náš příbuzný a ten ho prodal.
Vary popisujete v Karu velmi důkladně, včetně tohohle ruského vlivu. Na kolik jsou v románu věci reálné a nakolik si je vymýšlíte?
Kdybych se měl nad Karem zamyslet podobně, je tam asi polovina věcí, míst reálných. Ovšem těch reálií je rozhodně více. Někdo se v mé poslední knize údajně i poznal, to je však nesmysl. Všechny postavy jsou smyšlené. Kromě hlavního hrdiny, jenž je z části mé alter ego.
Aby náš rozhovor nevyzněl protirusky. Karlovarští se docela bojí, kdo přijde po Rusech.
Ale oni už skoro odešli, téměř tam nejsou. Majetkově po posledních mezinárodních sankcích velmi zeslábli, čehož se dotýkám právě v Karu. Ano, mají tam byty. Jenže ty jsou prázdné, za přemrštěné ceny neprodejné. Po setmění se v nich nesvítí. I proto domy v centru chátrají. Staré město jako by zemřelo. A kdo přijde po Rusech? Nevím, třeba Korejci.
Ti by mě nenapadli. Proč Korejci?
Chutnají mi jejich jídla, v Koreji mi vydali Sedmikostelí, lidé v ulicích se smějí, každý vám chce pomoci. Korejci jsou prostě moc sympatičtí. Tedy alespoň ti, co jsem potkával v Soulu. Navíc mají peníze a ty Vary teď hodně potřebují.
Neříkejte mi, že vás ta Asie tak oslnila.
Korea ano. Vybavuju si pouze jedno trauma, které jsem tam zažil, neměl jsem s sebou vizitky. Ovšem například Čínu vůbec neznám.
Vizitky?
Jistě, obyčejné vizitky. Takové ty papírky se jménem, kontaktem a adresou. Korejci si je rádi předávají, vlastně si je pořád předávají, viděno z pohledu Evropana. A já je neměl.
Prozradíte mi, kolik knih jste v korejštině prodal?
Žádný zázrak to nebyl. Tři tisíce výtisků, plus následoval dotisk, ale už nevím, jak byl velký.
To není rozhodně špatné, na české poměry. Zpět k Varům. Kar popisuje řádění tamních kanibalů. Neobvyklé téma, mám to vnímat jako vaši duševní hygienu?
Zčásti možná. Abyste napsala knihu, potřebujete více důvodů. V mé poslední se jich sešlo hned několik osobních. Můj nejasný vztah k rodnému městu, pak záliba v – pro někoho možná netradiční – brutalistní architektuře. Víme z Prahy, kolik vášní podobný styl vzbuzuje. Transgas se bourá… Nerad bych, aby tenhle osud potkal i mnou milovaný Thermal. Připomíná mi v něčem dětství, jinou stavbu v Londýně.
Budova Transgasu na Vinohradské třídě
Myslíte české velvyslanectví?
Tehdy to byla československá ambasáda. Já v ní čtyři roky s rodiči, s bratrem dvojčetem žil.
Promiňte, nedávno jsem šla kolem. Řeknu vám to slušně: opravdu mě neoslnila.
Vždyť je krásná! Koncem šedesátých let dostala dokonce britskou architektonickou cenu pro zahraniční stavbu postavenou v Londýně. Ano, možná do okolí úplně nezapadá, ovšem osobité kouzlo má. V dětství se nám s bráchou líbily hlavně její promyšlené interiéry. Ambasáda byla naše velké hřiště. Dalo se v nich běhat, řádit s dalšími dětmi. Ven jsme sami ani nemohli. V mé osobnosti se tak propojily dvě brutalistní stavby, dvě města, což Kar odráží. Brutalita se mi najednou v románu ve všech směrech náramně hodila. Vary mi ležely v žaludku, zároveň tam mám určitá místa rád.
A kdy přišel ten nápad s kanibaly?
Objevil jsem floridského kanibala, jenž před lety na ulici z neznámých důvodů napadl velmi brutálně svou oběť. Oba momenty se mi v hlavě spojily: kanibalové a Vary k sobě patří.
Co bylo dál?
Měl jsem zápletku, o níž jsem si myslel, že by lidi mohla bavit. Dokonce jsem vymyslel poslední větu, která v knize opravdu zazní, ovšem na konec není tou poslední. V tomhle procesu jsem si dělal další poznámky, což musíte dělat, okamžité nápady totiž okamžitě mizí. Do téhle směsi jsem se snažil něco ještě ověřovat. Potřeboval jsem do románu mimo jiné umístit Johanna Wolfganga von Goetha, který k Varům pevně patří. Přečetl jsem si knihu Goethe v Čechách od českého Němce Johannese Urzidila…
Moment, opět vás přeruším, to je přece hlavní hrdina Karu.
Celým jménem je to Julián Uřídil. Ostatně i Julián je „mluvící“ jméno. Goethe měl syna Julia, Julián byl i římský císař nazývaný Odpadlík. A můj hrdina je také odpadlík, z Karlových Varů, který se do nich vrací. Já se zase vrátím ke Goethovi. Nad knihou o něm mě napadlo propojení brutální zápletky s romantickým hrdinou…Román jsem dokončil loni v létě.
Asi nevyšla hned v první verzi, že? Poslední knihy údajně dost přepisujete.
Bezstarostné tvůrčí mládí spojené s pocity autorské neomylnosti je dávno pryč. Kar jsem tak nechal přečíst přátelům a myslím si, že pro dobro věci jsem ho hodně přepisoval. Dnes už obecně tolik nespěchám. Nemám tolik energie jako dříve, s věkem přišla sebekritičnost. Napsal jsem patnáct knih, z nichž některé by přepsání, pro dobro čtenářů, snesly… A o úbytku energie svědčí i to, že nevím, co budu psát. Už ani tu obří, zásadní averzi k čemukoli v sobě nenesu. Možná jsem všechny negativní pocity, z nichž se mi tvoří nejlíp, ze sebe dostal.
Spěchat nemusíte. Živí vás redakční činnost. Poznáte dobrou knihu na první dobrou?
Trénovaným očím stačí leckdy pár stran, aby zjistily, zda může být rukopis úspěšný. Chodí nám jich do Arga spousta, těch kvalitních rozhodně není převaha. Dobré bývají obecně básně, ovšem ty se zase neprodávají.
Podobně uvažují při výběru knih ke zfilmování i filmaři. Vybrali si vašeho Hastrmana, Santiniho jazyk. V jednání je Sedmikostelí. Nevadí vám, jak pracují s vaším příběhem?
S Hastrmanem jsem spokojený. Režisérovi Ondřeji Havelkovi se v něm podařilo dostat do všeho humor, což mi udělalo velkou radost… Já mám jinak hodně rád, když má písmenka dostávají obraz. Má představivost je taky hodně vizuální. Možná i proto jsem velký filmový fanoušek. Čím více filmů z mých knih bude, tím líp! Je to vzrůšo.
Jak to tedy vypadá se Sedmikostelím? To je váš nejprodávanější, nejúspěšnější román.
Když jsem naposledy potkal Jirku Stracha, který má na ně roky obci, tak se před svědky dušoval, že příběh zfilmuje. Vím, že je to hodně složité. Horor se odehrává v centru Prahy, na konkrétním místě. Jednání s úřady tak je, bude hodně složité. Projekt navíc potřebuje hodně peněz, nejde ani o pohádku, kde máte návratnost investic jistější.
Zaujalo mě také to, že vy, karlovarský rodák, jste byl loni na filmovém festivalu prvně.
V mládí, kdy jsem o něj zájem měl, nebývaly lístky. Stával jsem dlouhé fronty s akreditací na krku, a do sálu se nedostal, což mě otrávilo. Pak jsme přišli o byt, v podnájmech se mi spát nechtělo, ony ani během festivalu nejsou… Ale řeknu vám, že se mi na festivalu loni moc líbilo a letos tam budu mít autorské čtení z Karu. Zajdu si snad do kina, budou-li lístky.
Karlovarský hotel Thermal je srdcem mezinárodních filmových festivalů.
Koho byste tedy pozval na kar, smuteční hostinu, za Karlovy Vary?
Všechny ty, kteří rozhodují o Thermalu, o jeho budoucnosti. To místo je magické, nejen pro Karlovarské. Patřím ke generaci, jež chodívala do tamního bazénu plavat. Takže bych pozval všechny odpovědné úředníky, přilepil bych je k židlím a dokud by neprohlásili Thermal s bazénem za kulturní památku, museli by hodovat. Jeden na druhém. Jak se ukázalo na pražském Transgasu, bez tohohle titulu je jakákoli budova z pohledu developera na zbourání.
Může se Vám hodit na Zboží.cz: