Alicia Vikanderová: Své postavy nacházím, když se do nich obléknu

Na festivalu uvedla zahajovací film Královnin gambit, který měl světovou premiéru v hlavní soutěži letošního festivalu v Cannes. Hraje v něm šestou ženu Jindřicha VIII (Jude Law) Kateřinu Parrovou. Na rozhovor v hotelu Pupp přišla v krátkých šortkách a tričku. Na otázky odpovídala uvolněně, často se smíchem.

Vy máte finsko-švédský původ, váš manžel, herec Michael Fassbender zase irsko-německý, ale žijete v Lisabonu. Proč jste si vybrali zrovna toto město?

Žijeme tam asi pět let a myslím, že jsme udělali velmi dobře. Když jsme se seznámili (při natáčení filmu Světlo mezi oceány  – pozn.red.) a začali spolu žít, bydleli jsme v Londýně. Ale pak to byl můj manžel, který tam žil asi osmnáct let, kdo se chtěl přestěhovat někam pryč z velkoměsta.

Londýn je centrem filmového průmyslu, já jsem se vždycky cítila hodně jako Evropanka, a cítila jsem se tak i ve Velké Británii. Z brexitu jsem byla hodně smutná. Když pak hodně našich přátel mluvilo o tom, jak báječný je život v Lisabonu, jeli jsme tam; a myslím, že jsme si s tím městem okamžitě padli do oka. Netrvalo déle než pár týdnů a stěhovali jsme se. Je tam samozřejmě trochu lepší počasí než v Londýně nebo v Irsku, ale hlavně je to dokonalé místo pro rodinný život.

Hrajete často v kostýmních filmech, ať už jde o historická dramata jako Královská aféra či Královnin gambit, nebo sci-fi Ex machina. Čím je pro vás kostým, jak ovlivňuje vaše herectví?

Člověka to určitě změní, mám pocit, že se podle kostýmu mění i moje fyziognomie. Kostým je jedním z těch prvních kouzelných momentů, kdy nacházíte cestu k roli, ke své postavě. Dokud se nesetkám s kostýmní návrhářkou a nebavíme se o jejích i mých nápadech, pořád svou postavu hledám. Teprve s kostýmem ji nacházím; když se do ní obléknu, je moje.

Lidé si často myslí, jak mnoho toho udělají technologie, ale není to tak vždycky. Třeba když jsme točili sci-fi Ex Machina, rozhodně jsme neměli rozpočet na náročné CGI. Začala jsem se líčit každý den ve tři hodiny ráno a trvalo to nejmíň do sedmi. Teprve po těch čtyřech pěti hodinách jsem začínala pracovat. Dost šílená pracovní doba, nemyslíte?

Jedním z vašich zásadních filmů byla Dánská dívka, kde jste hrála manželku slavného dánského malíře Einara Wegenera, jenž byl ve dvacátých letech minulého století jedním z prvních lidí, kteří podstoupili operativní změnu pohlaví. Jak se změnilo vnímání toho tématu za pouhých osm let od natáčení filmu?

Skoro až neuvěřitelně! Tehdy to ještě bylo skoro tabu; a pro mě to bylo moc hezké, protože jsem se setkala s několika trans ženami, a vlastně jsem si neuměla představit, že by se ten film mohl vůbec natočit. Ale ony mi řekly, že takový film je součástí jejich cesty, že mohou jeho prostřednictvím celou záležitost například představit svým rodičům, ukázat jim, čím prošly.

Samozřejmě bylo příjemné slyšet od lidí z jejich komunity, že jsou rádi, že o tom mohou mluvit. Myslím, že právě ten film byl velmi zásadní součástí změny ve vnímání odlišností, a v tom smyslu jsem docela hrdá na to, že jsem se na něm mohla podílet.

Stala jste se hvězdou mezinárodního šoubyznysu, jak si uchováváte vlastní život?

Nejdůležitější je rodina, můj manžel a syn, a kromě ní se člověk musí co nejvíc obklopovat blízkými lidmi, kteří vědí, kdo jsem a že jsem to pořád já. Já jsem navíc v tom prostředí vyrostla, moje maminka byla také herečka, byla tím hlavním, kdo mě v rozhodnutí jít v jejích stopách podporoval, takže mě pak to prostředí v mé vlastní kariéře tolik nezasáhlo.

Maminka před několika měsíci zemřela, je to pro mě první rok, kdy si u všeho, co prožívám, říkám, co by tomu řekla ona, jak by se jí to či ono líbilo nebo nelíbilo.

Ale jinak myslím, že můj život zůstává při zemi, mám asi dvacet nejbližších přátel, většina z nich jsou Švédové, ale mnozí také pracují v zahraničí a udělali docela dobrou kariéru. Takže je všechno v pořádku.