Muzikant Raego: Matčiným pudrem jsem si maskoval obličej na bílo

Projekt Tělo v mé hlavě zpracovává téma bodyshamingu, co byste o něm řekl?

Jedná se o projekt České televize. Přišli za mnou celkem nečekaně s dokumentem, kde bude spousta lidí plakat, budou tam odhalovat svoje těla. Oslovilo mě to, protože jsem v mládí řešil stejný problém. Já mám zjizvených 30 % těla. Připomíná to spáleniny, je to geneticky dané od mého tatínka z Vietnamu.

V mládí jsem tím trpěl, bál jsem si sundat při tělocviku tričko. Byl jsem terčem šikany. Atmosféra projektu mě utvrdila, že ideál krásy ve společnosti je kolikrát jen v naší hlavě. Je to zpověď spousty lidí, kteří se rozhodli vyjít ven s něčím, s čím v životě bojovali.

Bál jste se o svých nedokonalostech veřejně mluvit?

Mám výhodu, že se vyskytujeme v době, kdy je toto téma více akceptovatelné. Pro mě ukázat jizvy na kameru nebylo jednoduché, přišla mi spousta „hate“ komentářů, ale život stejně nemůžeme brát vážně, protože z něj nevyvázneme živí.

Jak se vyrovnáváte s hatem?

Blokuju ho. Já si nemyslím, že mi to něco předá. Není to kritika, která by mě mohla posunout. Hate si člověk musí zasloužit. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Když něco děláte, dostáváte se do veřejného prostoru. Já jsem se takhle rozhodl a za všechna svá rozhodnutí nesu zodpovědnost. Kolikrát mi přijde, že se hate stal komercí, protože lidi vydělávají na nenávisti a senzacích.

Lidé často nemůžou za to, jak vypadají…

Je potřeba odlišovat zlý bodyshaming a stand-up comedy. Já miluju černý humor.

Jak byste to odlišil, kde je hranice?

Když to člověk myslí zle a chce, aby se ten druhý cítil špatně za věci, za které nemůže. Tam musí nastupovat empatie a lidský přístup. Člověk by měl být akceptovaný za to, jak se rozhodne žít. Nikdo by ve společnosti neměl být brán jako občan druhé kategorie.

Vy sám jste se někdy cítil jako občan druhé kategorie?

Ano. Dlouho jsem hledal identitu kvůli svým jizvám i kvůli tomu, že jsem dítě ze smíšené rodiny. Procházel jsem ve 2. třídě parkem a někdo mě jen tak skopl, tehdy mi došlo, že jsem odlišný. Vzal jsem mamce pudr a začal jsem se malovat na bílo, chtěl jsem si zamalovat jizvy a zapadnout. Dneska jsem hrdý, že ty jizvy mám.

Dalo by se říct, že ten „hate“ vás dostal tam, kde jste dnes?

Připravilo mě to určitě na kariéru v showbyznysu. Když o sobě čtu článek nebo vidím něco o sobě v nějaké skupině, tak se zasměju. Naučil mě, že to není osobní.

Byly v projektu příběhy, které vás zasáhly?

Určitě. Nikdy nejste v těle toho člověka, nikdy nevíte, co se mu odehrává v hlavě. A občas mě to nenapadne, třeba že někomu vadí, že je vysoký. Já bych si přál být vysoký, musím nosit vysoké boty, abych se vyrovnal normální výšce ženy, protože můj tatínek je Asiat. Přišel mi zajímavý příběh baletky, která nemohla pokračovat kvůli tomu, že neměla baletní postavu.

Celý rozhovor si můžete přehrát v úvodu článku.