Můj film na Ukrajině? Čekám bouři. Sergej Loznica natočil dokument o masakru v Babím Jaru

Vyrůstal jsem v Kyjevě. A když mi bylo deset let, několikrát týdně jsem jezdíval autobusem do bazénu v sousední čtvrti a pak se domů vracel pěšky přes les a rokli. Občas jsem tam narazil na nějaký kámen s vybledlým nápisem v divné řeči. Netušil jsem, že je to hebrejština. Jednou jsem tam našel nový kámen, na němž bylo rusky napsáno: zde bude stát pomník. Když jsem se rodičů zeptal, co se v Babím Jaru, jak se ta rokle nazývala, stalo, přímou odpověď jsem nedostal. Řekli jen něco vágního a odvedli řeč jinam. V Kyjevě sedmdesátých let to bylo tabu.

Ostatně zahalena mlčením byla tragédie v Babím Jaru hned od války. Dnes se často říká, že za to mohla sovětská ideologie, ale myslím, že problém leží hlouběji a týká se lidské nátury obecně. Mluvit o této tragédii je nepohodlné. Vzpomínka na ni je ostudná a děsivá.

Z archivních záběrů jsem podobně vytvořil už několik filmů, třeba ten o Stalinově pohřbu. Nechci toho příliš vysvětlovat, rád bych hodil diváka do vody, aby se v ní sám naučil plavat. Navíc myslím, že záběry, které ukazuju, komentář nepotřebují. Rozumíte jim i bez něj. A je lepší, když sami objevíte, co se stalo. Jakmile někam dáte komentář, už lidem vnucujete svou interpretaci. Čímž se ocitnete u polorozpadlé brány Démonů z povídky Rašómon. V ní čtyři lidé vyprávějí o jedné události čtyři příběhy a všechny jsou pravdivé, byť si protiřečí.

Grossman pocházel z Ukrajiny, jeho matku zastřelili Němci a on pro svůj esej využil její dopis, který napsala těsně předtím, než ji přemístili do ghetta v Berdyčivu. Říká v něm, že hned jak byli Židé oficiálně prohlášeni za nežádoucí, vyhodili ji její sousedé z domu. Prostě jí řekli, že už tam nemá právo žít, že Židé se stali „protizákonnými“. Její přátelé, kolegové a žáci se od ní odvrátili. Ještě než opustila vlastní dvůr, slyšela, jak se sousedé hádají o její nábytek. To podle mě nemá moc co dělat s nějakou ideologií, zato hodně s tím, co jsou lidé zač. A to není lehké si připustit.

Grossman jako novinář přijel do Kyjeva hned poté, co bylo město osvobozeno. Jeho esej vyšel v roce 1943, tedy jeho část, která prošla přes cenzuru. Text byl publikován pouze v jidiš v ruských novinách. Na Ukrajině nevyšel nikdy. Má biblický nádech, je podobně poetický. Pro můj film je naprosto klíčový. Nečetl jsem nikdy nic tak silného a přesného.

To je z ukrajinských novin, jejichž šéfredaktorem byl tenkrát ukrajinský spisovatel Ulas Samčuk, jehož socha stále stojí ve městě Rovno. Samčuk v roce 1948 emigroval do Kanady a v Sovětském svazu nebyl vydáván. Dnes je brán za jednoho z nejdůležitějších ukrajinských literátů. Přitom jeho noviny vydávaly hodně antisemitských článků.

Film iniciovalo Pamětní centrum holocaustu Babij Jar. Od okamžiku, kdy bylo v roce 2016 založeno, se proti němu vede agresivní kampaň. Každým rokem se situace vyostřuje. Jeho odpůrci stále píšou dopisy ukrajinskému prezidentovi i vládě a žádají, aby centrum rozpustili. Přitom tato instituce je momentálně jediná, co se zabývá historií masakru v Babím Jaru. Chrání ji vlastně jen reputace členů dozorčí rady.

Sedí v ní běloruská držitelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Aleksijevičová, bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer, bývalý polský prezident Aleksander Kwaśniewski, šéf Světového židovského kongresu Ronald Lauder nebo bývalý sovětský disident a izraelský politik Natan Šaransky.

Samozřejmě existují lidé – a není jich málo –, kteří nechtějí, aby se říkala pravda o tom, co se tam stalo. Z prostého důvodu. Masakru se zúčastnilo i ukrajinské národnostní hnutí, které bojovalo za ukrajinskou nezávislost. Nikdo nechce mluvit o kolaboraci s nacisty, o divizích, co sloužily wehrmachtu a byly složené z Ukrajinců.

Pravda o Babím Jaru je přímo spojená s problémem národní identity a národních hrdinů. Takže to je velmi vážná otázka, která ovlivňuje i budoucnost Ukrajiny. Proto jsem tak zvědavý, jaká bude reakce Ukrajinců na můj film. Čekám bouři.

Ne. I mě chrání má reputace. Stejným způsobem jsem natočil filmy o Majdanu nebo Donbasu. V Rusku jsou zakázané, prý jde o propagandu. Myslím, že diváci vědí, že netočím propagandu, ale snímky o věcech, které mě znepokojují. Podle mě je důležité, aby se lidé na Ukrajině konečně podívali pravdě do očí a řekli si: Ano, to, co se stalo v Babím Jaru, bylo strašné, spáchali to naši dědové, byla to chyba, ze které se musíme poučit, ne ji opakovat.

Asi dvacet nebo třicet hodin. Záběry pocházejí z řady soukromých i veřejných archivů v Rusku, Německu a na Ukrajině. Jejich kvalita se hodně liší, některé byly v docela dobrém stavu, jiné poničené. Restaurační práce trvaly několik měsíců. Ze všeho jsem vybral různé epizody a z nich vytvořil film. Poprvé v životě jsem měl to privilegium, že jsem mohl pracovat a nemyslet na peníze. To bylo skvělé. Ne že bych měl obrovský rozpočet, ale byl dost velký na to, abych ho nemusel řešit. Nikdo mi do toho nezasahoval, nevstupoval, byly to fantastické podmínky.

Některé záběry byly v archivech pohřbeny po desetiletí a nikdo je nikdy neviděl. Ani historici specializující se na holocaust na území SSSR. Například exploze na hlavní kyjevské třídě v září 1941. Ulici podminovala sovětská tajná služba, než se Rudá armáda z města stáhla. Pár dní poté, co Kyjev obsadili Němci, dálkově ovládané nálože vybuchly. Zůstaly po nich mrtví a tisíce lidí bez domova. Sověti civilní oběti a masovou destrukci nepovažovali v rámci svého vojenského plánování za důležitý faktor.

Další vzácné záběry zachycují poslední veřejnou popravu v Kyjevě v lednu 1946. Na hlavním náměstí oběsili dvanáct nacistických zločinců, sledovalo to na dvě stě tisíc Kyjevanů. Celá ta scéna má středověký nádech. Nebo možná biblický – oko za oko…

Neexistují. Fotky pořídil soukromě jeden německý voják z propagandistické roty v poslední den poprav. Nikdy je nepoužil. Když jsem dával příběh Babího Jaru dohromady, snažil jsem se hlavně zrekonstruovat historický kontext života v Němci okupovaném Kyjevě. Hodně německých vojáků si s sebou vzalo amatérské filmové kamery, aby točili každodennost města. Tyto záběry se pro nacistickou propagandu nehodily, ale já je vnímám jako nejzajímavější materiál. Myslím, že je klíčové spojit tragédii vyhlazení celé židovské populace Kyjeva s realitou života pod německou nadvládou.

Studuju ztrátu humanity. Proto je důležité začít dokument o Babím Jaru německou invazí v polovině září 1941. Šlo o změnu režimu, kterou provázelo krátké období chaosu a bezvládí. A právě v tomto okamžiku se vyjevuje pravá lidská povaha. Bez kontroly a tlaku autorit se zdá, že je dovoleno vše a každý čin může vyváznout bez trestu.

Věřím, že mnoho obyvatel Kyjeva tušilo, že budou místní Židé zabiti, a ne pouze „přemístěni na jih“. Ale nikdo neprotestoval. Samozřejmě je nemožné zpětně soudit lidi, kteří se ocitli v tak extrémních a obtížných poměrech, ale je možné uvažovat nad celou tou situací. Vlastně je to nutné. Bezpochyby žili v Kyjevě i charakterní lidé, kteří schovávali Židy ve svých domech. Ale bylo jich jen velmi málo. To je to, co mě děsí! Někteří jedinci se chovali hrdinsky a riskovali životy, ale tisíce dalších zůstaly k osudu Židů lhostejné. Sousedé udávali sousedy.

Po masakru v Babím Jaru těch několik zbývajících nemohoucích a starých Židů z Kyjeva, kteří do rokle nedokázali dojít, místní obyvatelé vytáhli z bytů a ukamenovali k smrti. Ze své vlastní iniciativy, bez účasti Němců. Viděl jsem dokumenty, které to popisovaly.

Věřím, že se musíme dozvědět pravdu. Znalost historie je nejlepší obranou proti „chronocidě“, vraždě času, kdy ve společnosti nic jako čas nebo historie neexistuje. Je to také jediná cesta z té postsovětské bažiny, v níž se země bývalého SSSR dnes utápějí.