Článek
Mariana Di Girolamoová, představitelka Emy, film označila za pohled vaší generace na tu její…
Souhlasím s ní. Původně to měl být film především o nepovedené adopci, což je věc v Chile dost častá, a přitom se o ní prakticky nemluví. Hlavní hrdince mělo být nejdřív pětašedesát. Potom jsme to změnili na čtyřicet. A pak jsem potkal Marianu, které ještě není ani třicet, a rozhodl jsem se ten film natočit s ní. Rychle mi ale došlo, že už opravdu patří k jiné generaci. Takže jsme celý proces restartovali a příběh překopali. Přesunuli jsme ho do Valparaísa a dodali reggaeton, mezi mladými Chilany nesmírně populární hudební styl mísící reggae, salsu, hip hop a elektroniku. Prvotní idea nepovedené adopce nicméně ve filmu zůstala.
Kde jste Marianu potkal?
Narazil jsem na její fotku v novinách. Sehnal jsem si na ni kontakt a pozval ji na kafe. Po deseti minutách jsem sám sebe překvapil, jak jí nabízím roli Emy. Poznal jsem, že má v sobě nějaké přitažlivé tajemství a hodně různých vrstev: intelektuálních, fyzických i smyslových. Že ji lze pozorovat a číst z mnoha úhlů. Mariana udělala z Emy silnou osobnost, hybatelku děje, zdroj pop-punkového kulturního jiskření, které diváka vede neznámou cestou: překvapivou, pohlcující a vzdorovitou.
Jak byste Emu dál popsal?
Ema je paradigma – charakter složený z charakterů. Dcera, matka, sestra, manželka, milenka, lídryně. Představuje výrazný, krásný druh ženskosti. Motivuje ji neklidný individualismus. Ví, co chce, a do káže zmanipulovat své okolí, aby to dostala. Chce být matkou a mít rodinu – takže možná to, co ji postrkuje vpřed nejvíc, je láska.
Ema je vdaná za staršího Gastóna, kterého hraje Gael García Bernal. Jaká je mezi těmi postavami dynamika?
Mají spoustu věcí společných – profesi, zájem o kulturu, tanec. Hluboce se milují. I když jejich vztah vypadá na první pohled dysfunkčně, nakonec se ukáže jako docela organický.
Můžete pro Evropany vysvětlit, čím je specifický chilský přístav Valparaíso?
Je to krásné město plné barev a života. Něco jako Lisabon, jenom se nachází v Chile. Je kýčovité i elegantní zároveň. Každý dům má jinou barvu. Na casting tam všichni dorazili barevně oblečení. Přijali jsme to za své a udělali pestrobarevný film. Poprvé jsem se při natáčení soustředil na energii místa a postav. Film má díky tomu výraznou atmosféru. A stále jsme v pohybu, kamera sleduje postavy. Narace není přímočaře logická, má logiku spíš vnitřní a emocionální. I struktura snímku tak v sobě nese jistou choreografii, což pro mě bylo taky nové.
Jak jste přistupoval k tanečním scénám?
Měli jsme dobrého choreografa, ale bylo dost těžké vymyslet záběrování. Nefunguje to intuitivně, musíte počítat s pohybem, ujišťovat se, co a jak vlastně kamera snímá. Hodně tím vzrostl můj respekt k režisérům videoklipů. Naučil jsem se spoustu nového.
Vám osobně se hudební styl reggaeton líbí?
No, ze začátku se mi moc nelíbil. A teď – ne že bych si ho doma dobrovolně pustil nebo na něj sám tancoval, ale pokud jsem někde na párty, nevadí mi. Během práce na filmu jsem pochopil, proč celá generace, o níž v Emě mluvíme, tuhle hudbu poslouchá. Její rytmus vámi prostupuje, má svou vlastní estetiku i etiku. Dnešní mladí se vyjadřují těly a hudbou úplně jinými způsoby než moje generace.
Jaké další věci jste se od Mariany a jejích přátel naučil?
Spoustu. Vyrostli s jinou, digitální technologií i za jiných společenských podmínek a pravidel, rozumí věcem jinak. Hodně se třeba zajímají o změnu klimatu. A svůj zájem neomezují jen na třídění odpadu, jsou v tom tématu opravdu vzdělaní. Hromadí méně věcí, stačí jim dobrý počítač, dobrý telefon, pár kusů oblečení. Nejsou tolik v zajetí konzumu. Nechtějí mít pořád víc a víc. I jejich přístup k sexuální identitě a genderu je fluidnější, spíše než o škatulkách je to pro ně o lásce. Mají jiný přístup ke vztahům, jsou mnohem otevřenější, než jsem býval v jejich věku já. Jsou ryzí individualisti, ale zároveň respektují ostatní. Mají prostě dost zajímavý přístup k životu, jsou hodně jinde.
Samozřejmě je to ode mě velká generalizace, je mezi nimi řada typů a názorů. Já se chtěl hlavně stát svědkem současnosti, nechat ve filmu jakési svědectví doby, portrét toho, co se děje. Chtěl jsem tu jejich energii zachytit.
Bylo pro vás jako čtyřicátníka těžké k nim proniknout?
Víc než generační střet jsem řešil své odlišné zkušenosti s otcovstvím. Sám mám vlastní děti. Pochopit, jaké to je, dítě adoptovat, pro mě byla velká výzva. Vím, co obnáší dítě vychovávat, starat se o něj a podobně. Ale ne, jaké je o něj žádat, procházet testy, přivézt si ho poprvé domů…
Ústřední pár dítě nakonec vrátí. Potkal jste lidi, kteří to udělali, nebo děti, kterým se to stalo?
Ne, nemohl bych se s někým setkat s tím, že chci natočit film o jeho nejbolestnější životní zkušenosti. Na to nemám. Využil jsem příběhy, které se v různých zemích dostaly do novin. A mluvil s lidmi, kteří kolem adopcí pracují.
Většina adoptovaných dětí jsou novorozenci. Jakmile dítě vyroste a je mu tak pět let, je už hodně těžké ho do rodin umístit. Proto existují agentury působící v několika státech, jež chilské děti, které doma už na adopci nemají šanci, vezmou do zahraničí. Poté, co jsme Emu dotočili, se ve zprávách objevil případ chilského chlapce, kterého takto agentura dovezla do Itálie. Jenže když jeho noví italští rodiče zjistili, že má předepsané léky proti úzkosti, vzali ho k lékaři, který jim řekl, že kluk je blázen. Agentura je přesvědčovala, že jde jen o slabý lék a mírnou diagnózu, ale oni už ho nechtěli – a chlapec se musel vrátit do Chile. Dovedete si představit, co tohle s dítětem udělá? Bylo by na mě moc se za takovým klukem vydat a chtít ho vytěžit pro svůj film.
Po úspěšné Jackie s Natalií Portmanovou se od vás čekala ještě větší americká produkce. Proč jste se vrátil domů?
Chci mít svobodu, chci si vybírat materiál, který mě zajímá, a taky chci být víc doma s rodinou, protože jsem předtím hodně cestoval. Po Jackie jsem sice dostal nabídky na další americké filmy, ale já nechci patřit do nějakého specifického systému, chci být jako malíř, který si svůj stojan a štětce může rozbalit, kdekoli se mu zachce. Byť u filmu je to komplikovanější, potřebujete štáb.
Zkušenost s Jackie byla skvělá, šel bych do toho znovu a myslím, že ještě nějaký americký film natočím. Ale teď se cítím lépe na místech, kde mě mají rádi, kde si rozumím s lidmi i s materiálem. Tohle je můj první film ze současného Chile, kde mluvím o generaci, které nejsem součástí. Což byl velmi poučný a fascinující proces.
Jak na Emu reagovala generace, kterou zobrazuje?
Ohlasy jsou dobré, dost různorodé, mám pocit, že mladí diváci jsou hlavně rádi, že je ten film rychlý. Mysleli si, že točím jen pomalé věci. Co si ale diváci z Emy opravdu odnesou, netuším, protože film není uzavřené dílo. Vždy je v něm prostor, skulina, kudy do něj můžete proniknout a zase odejít, takže každý si ho může uzavřít podle vlastních životních zkušeností. Pro každého člověka bude Ema jiný snímek.
Jaké filmy nejvíc oslovily vás?
Studoval jsem na velmi špatné filmové škole v Chile. Režírovat jsem se vlastně učil až za pochodu, tím, že jsem dělal reklamy nebo krátké filmy. Co se týče mých vzorů, těžko vybírat. Mění se mi každý měsíc. Někdo asi dokáže přesně říct, kteří režiséři a které filmy mu změnili život, já úplně ne. V době premiéry Emy v Benátkách jsem se znovu díval na snímky Michelangela Antonioniho a na festivalu jsem si pak připadal jako v jednom z jeho děl. Nicméně i v průměrném snímku můžete najít něco, co ve vás zůstane. Proto se vyplatí být neustále zvědavý. Zvědavost je klíč.
Může se vám hodit na Zboží.cz: