Článek
Jsme v Dominikánské republice. Miriam bude brzy patnáct let. Její matka pro ni chystá velkolepou oslavu, kam jsou sezváni lidé z vyšších kruhů. Všichni jsou to samozřejmě běloši – s černošskými sluhy a služkami. Nikdo z nich ale jako by neřešil nejen tohle rozdělení společnosti, avšak na druhou stranu ani to, že je Miriam míšenka. Její matka si v mládí proti vůli rodiny vzala černocha (aby se s ním později rozvedla).
Právě společnost v Dominikánské republice, jejíž rasové a sociální rozdělení se místním bělochům jeví jako normální a nemají potřebu ho artikulovat, není pro režisérský pár Natalii Cabralovou a Oriola Estradu jen prostředím, ve kterém se křehká Miriam pohybuje, ale vlastně i tématem.
Miriam víc než oslava narozenin zajímá kluk, kterého potkala online a jehož teď má šanci poprvé vidět naživo. Jenže letmé setkání přinese do jejího vnitřního světa spíš zmatky. Navzdory vysněným představám dívčiny matky je totiž taky černoch.
Na začátku byla historka
„Všechno to začalo příhodou z mládí, kterou mi Natalia jednou vyprávěla,“ vzpomíná Estrada.
A Cabralová ho doplňuje: „Stalo se to, když jsem byla ještě teenagerka. Potkala jsem na internetu kluka. Tajně jsem doufala, že bude běloch. Pak jsme se domluvili, že se někde na veřejnosti potkáme, ale já už zdálky poznala, že běloch není, a raději jsem utekla a potom už se s ním nikdy neviděla. Ta reakce mě samotnou zaskočila. Do té doby jsem si myslela, že jsem takzvaně dobrý člověk, byla jsem to já, kdo byl mezi přáteli a v rodině ta otevřená a liberální. Teprve později mi došlo, že jsem byla stejná jako ostatní, ne-li horší. A pochopila jsem, že jestli chci mluvit o problémech naší společnosti, musím začít nejprve mluvit o sobě.“
Právě z téhle příhody se velmi dlouhým procesem (mimo jiné i proto, že se táhlo financování) zrodil scénář k filmu Miriam lže.
Oriol Estrada a Natalia Cabralová
Čas následně zabralo také shánění hlavní představitelky. Filmaři vyzkoušeli přes pět set kandidátek. Nakonec uspěla Dulce Rodríguezová.
„Už při prvním pohovoru s námi Dulce s velkým sebevědomím mluvila o různých rozporech, které ji v jejím životě provázejí,“ vzpomíná Estrada. „Myslím, že Miriam a tomu, co se jí děje v hlavě, od první chvíle rozuměla lépe než my. Dokonce nám do scénáře navrhla pár věcí, které nás samotné nenapadly, ale měly jasnou logiku. Vždycky nám tvrdila: Já jsem Miriam.“
Oba režiséři přiznávají, že mají rádi filmy, které se dotýkají velkých a složitých témat jaksi mimochodem, ale zároveň nekompromisně, příběhy každodenního života, v němž se zdánlivě nic neděje, ale ve vzduchu je cítit společenské napětí, a zároveň snímky s hrdiny, kteří nejsou ani dobří, ani špatní, protože takoví jsme i my lidi, nikdo z nás nežije zcela morálně správně, zcela příkladně.
A právě takovým filmem je i Miriam lže. Těšit se na něj můžete 5. července, kdy bude mít na karlovarském festivalu světovou premiéru.
