Článek
Lilo, jak dlouho jste v hlavě nosila nápad natočit dokument o svém otci?
Schwarzenbergová: V roce 2015 jsem byla na charitativní akci, kde můj otec přednesl velmi dojemný proslov o tom, že je potřeba uchovávat vzpomínky. Tam za mnou přišel jeden producent a řekl mi, to by se mělo natočit, aby ty vzpomínky byly uchované.
Pak jsem o tom asi rok přemýšlela. Důležité bylo, že jsem film nechtěla točit sama. A když jsem požádala Lukase, jestli by se mnou na něm spolupracoval, a on kývl, řekla jsem si, že mám ten správný tým, se kterým to zvládnu. A začali jsme točit.
Vzpomínky ale nebyly vždycky hezké. Bylo těžké přesvědčit Karla Schwarzenberga, aby v dokumentu vystoupil?
Sturm: Ne, nebylo. V původním plánu byl jeden rozhovor s ním, který by se natáčel jeden dva dny. Byl to rozhovor mezi Lilou a jejím otcem. Nakonec bylo naprosto magické sledovat, jak jsou na sebe napojeni, jak dokážou jít stále víc do hloubky. Byl v tom takový magnetismus, že jsme si vždycky řekli, že natočíme ještě jeden, a ještě jeden rozhovor. Pak jsme začali přejíždět na jiná místa, na Orlík, do Prahy, do Murau, a vlastně jsme všichni tři urazili dlouhou cestu.
Schwarzenbergová: Jde v podstatě o velice malý film. Je to jen rozhovor otce a dcery, a přesto nám trval pět let. Měli jsme i štěstí, že už to bylo v době, kdy Karel Schwarzenberg nebyl tak zaneprázdněný svou kariérou a mohl si na nás udělat čas.
Zleva režisér a scenárista Lukas Sturm, režisérka Lila Schwarzenbergová a producent Thomas Brunner při uvedení filmu v Karlových Varech
Dokument je velmi intimní. Pouštíte diváky do svého soukromí. Bylo to pro vás těžké?
Schwarzenbergová: Jsme na začátku cesty, protože jsme měli teprve premiéru. Ale takové přijetí, jakého se nám dostalo na festivalu v Karlových Varech, nám rozhodně pomohlo. Obecně si soukromí docela střežím, nerada se takhle otevírám, je to obtížné. Ale v tom je ten tvůrčí proces. Když nejste otevření, tak to pak není autentické.
Takže pro mě to snadné nebylo, ale už si zvykám. Naše dílo je venku a už si bude žít vlastním životem.
Je vidět, že se s otcem máte hodně rádi, ale není to úplně vřelé. Může se to po dokumentu změnit?
Sturm: Ano, já říkám ano.
Schwarzenbergová: Myslím, že teď už jsme bohužel ve věku, kdy se lidé příliš nemění. A také si myslím, že jsme ve fázi, kdy jsou děti a rodiče za svůj vztah zodpovědní stejnou měrou. Jsme samozřejmě, jací jsme, někdy je to trochu boj. Ale myslím si, že ten film dodal našemu vztahu nový, velice pozitivní rozměr.
Sturm: Jen chci dodat, že je to velice neobvyklá rodina. Sledovat, jak spolu funguje, pět let před kamerou bylo velice zajímavé.
Co na dokument váš otec říkal?
Schwarzenbergová: Viděl ho, už když jsme ho natáčeli a když jsme ho stříhali. A pak ho samozřejmě viděl tady na festivalu. Myslím, že se mu líbil. On toho sice tolik nenamluví, ale myslím, že byl dojatý.
Co plánujete dál?
Sturm: Chceme film představit širšímu publiku. Zajímají nás reakce, které budou nejspíš jiné než tady, kde je Karel Schwarzenberg skutečnou legendou. V Rakousku vlastně také. Budeme film promítat v Praze, ve Vídni, v Americe. Hlásili jsme se na nějaké další festivaly, takže uvidíme, kam nás ta cesta zavede. Do té doby budeme dělat normálně svá zaměstnání.
