RECENZE: Druhá šance. McGregor s dcerou využili Druhou šanci

Hrají v něm otce a dceru (ve filmu jejich postavy záměrně nemají jména), kteří se zatraceně dlouho neviděli, protože táta od ženy odešel za jinou, s níž už má další dítě. Problém nastal, když dívčina matka povolala exmanžela k dceři do nemocnice, protože po předávkování drogami zkolabovala a bezmála zemřela.

Otec ji nakládá do auta a odváží starou dodávkou ze San Diega do Nového Mexika s tím, že ji tam seznámí s umělcem, jehož tvorba by se mohla mladé talentované malířce líbit. A na této cestě, jejíž konec je ve skutečnosti velmi nejistý, mají oba druhou šanci navázat kdysi velmi silný, ale dávno přerušený vztah.

Autorka námětu Clara McGregorová zjevně dobře věděla, o čem a proč chce film se svým otcem natočit. Na výkonech obou je to znát a na nich také drtivá většina filmu stojí. McGregor je nezpochybnitelně skvělý herec a Clara, jež je zároveň producentkou filmu, je nesmírně přirozená v náročné roli, která jí ukládá proměňovat se krok za krokem, doslova po minutách.

Zatímco McGregor hraje od začátku milujícího otce, jemuž jde o záchranu dcery a je pro to ochoten udělat cokoli, Clara je zprvu vzteklý, provokující spratek a jen zvolna se pod tátovou soustředěnou palbou lásky vrací sama k sobě i ke svému rodiči.

Trpělivost, s níž otec začne v autě s rádiem vyzpěvovat jejich někdejší oblíbenou písničku a bezmála prosí dceru, aby se k němu připojila, jeho strach, když ji „něco“ kousne, hrdost, s níž ukazuje její obrázky, to a mnohé jiné společně s několika citlivě vloženými vzpomínkami na Clařino dětství dává jim i divákům naději, že druhé šance je možné využít.

Film je velmi dobře natočený. Jak režisérka, tak ve filmu debutující kameraman Christopher Ripley vytvořili osobitý, byť jinými road movies inspirovaný styl a nápaditě kombinují stísněný prostor auta nebo motelových pokojů s pouštní krajinou.