Íránský dokument Brána snů: O krásných ženách, které bojují lépe než muži

Negin Ahmadi opravdu vzala svou malou kameru a vydala se pozorovat ženy, které ztělesňují mýtus ženské síly. „Během natáčení jsem zjistila, že v boji, i když dojde na zabíjení, jsou ženy mnohem lepší než muži. Nepatří až do druhé linie,“ myslí si režisérka.

Ženy z filmu bojují v ženské obranné jednotce, známé také pod zkratkou YPJ. Jedná se o ženské křídlo Lidových obranných jednotek, takzvaných YPG. Většina z nich jsou Kurdky. Jejich příběh a odhodlání začal Ahmadi zajímat již pár let po jejich založení v roce 2012.

S mladými vojačkami trávila každý den a pozorovala jejich všední i nevšední momenty. Právě to z dokumentu činí tak intimní výpověď. Scény, ve kterých se vojačky smějí a češou si vlasy, se střídají s momenty, kdy mluví o svých válečných zkušenostech.

Jedna z vojaček například vypráví o tom, kdy byla přes dvacet dní obklíčena a jedla pouze kořínky a pila dešťovou vodu. Přesto ani jedna nepociťuje strach a o zkušenostech mluví s určitou lehkostí.

„Žena je nejkrásnější, když je silná a bojuje,“ říká Ahmadi a souhlasí s ní i producentka filmu Elaheh Nobakht. Sama režisérka také do Sýrie odjela kvůli tomu, že potřebovala najít svou ztracenou sílu.

„S nápadem na dokument jsem přišla, když jsem zrovna měla složité životní období. Chtěla jsem tak najít svoji ztracenou sílu a taky část své identity,“ vysvětluje Ahmadi.

Na válečnou frontu se rozhodla odjet dobrovolně, protože ji podle jejích slov válka láká. Když v prostředí zrovna není, válka jí chybí a už teď má v plánu se tam vrátit. S bojovnicemi, se kterými při natáčení žila, navázala hluboká přátelství.

Je více než jasné, že Brána snů bude jedinečným příspěvkem do feministického filmu. Ukazuje odlišný pohled na ženství než většina mainstreamových filmů. Tam převládá spíše západní pojetí feminismu a rovnoprávnosti. Zůstává tedy otázkou, v čem se tato pojetí liší a v čem se shodují.

Dokument se divákům snaží ukázat, že ženy z YPJ kromě Islámského státu bojují ještě s patriarchálními předsudky. Ahmadi divákům statečně a syrově ukazuje, že ženy v boji obstojí, navíc lépe a statečněji než muži. Z autorčiny kamery je ale cítit kromě odhodlání také bolest, stejně jako z režisérky samotné. Jak oznámila při debatě po filmu, téměř všechny její přítelkyně bojovnice přišly během let v boji o život.