Clive Owen: Dcerám jsem své filmy zakazoval

Jsou za vámi desítky slavných rolí. Fanoušci k vám vzhlížejí, ale co jsem pochopila hned na úvod, vaši hrdinové žijí jinde než ve vaší branži.

Ano, obdivuju profesionální sportovce. Lidi, kteří dřou, aby byli nejlepší na světě. Zvláštní slabost mám pak pro tenisty, fotbalisty. Mým splněným snem tak byl okamžik, kdy mě pozvali na akci Laureus World Sports Awards (rok 2012). Dodnes si pamatuju snad každý moment. Londýnský hotel byl plný absolutních legend. Měl jsem tu čest akci moderovat, co víc jsem si mohl jako sportovní fanda přát.

Kdo ten rok ocenění vyhrál?

I to bylo dokonalé. V mužské kategorii to byl tenista Novak Djokovic. Sám tenis velmi často hraju, takže můj obdiv k těm, kteří dělají tenhle sport na nejvyšší úrovni, je až neskutečný.

A co fotbal, který jste ve Varech hodně řešil? Anglie došla na mistrovství Evropy opravdu daleko, do finále.

Fotbal už sice dlouho nehraju, o to víc ho ale sleduju. I tady dokážu ocenit kvalitu. Fotbal jsem hrával na škole. Navíc jsem vždycky byl velkým fandou Liverpoolu. A Anglie na mistrovství? Snažil jsem se vidět všechny její zápasy. Jak jinak. Měli jsme skvělý tým. Jen v Karlových Varech to nějak časově nevycházelo. Slavnostní zakončovací ceremoniál začínal v šest, což byl výkop našeho utkání se Švýcarskem (Anglie zvítězila na penalty, Owen je stihl).

Na škole začala i vaše herecká kariéra. Prý jste měl hned od první divadelní zkoušky jasno, že tohle bude vaše životní cesta.

Bylo to vážně velmi rychlé. Začal jsem zkoušet školní představení a hned jsem věděl: tohle budu jednou dělat. Říkal jsem to taky hned všem kolem, jen mě nikdo nebral vážně. Jenže já se nevzdal. Měl jsem i štěstí, že v mém rodném městě (Coventry) bylo malé divadlo, které mi dalo šanci hrát na jevišti už od čtrnácti let.

Šel jsem z představení do představení, což mi velmi pomáhalo. Sen stát se hercem mě neopouštěl ani v dobách, kdy jsem byl po škole dva roky nezaměstnaný, na dávkách. Vydal jsem se za svým cílem. Dal jsem si přihlášku na vysokou, na herectví, na londýnskou Royal Academy of Arts. Vzali mě napoprvé.

Mluvíte o divadle s láskou. O tom, že se stanete slavným filmovým a televizním hercem, jste jako dítě nesnil?

Moje láska byla a stále je divadlo. To ostatní bylo řadu let spíš druhořadé. Film a televize později přišly tak nějak přirozeně.

Pamatuju si taky, že na akademii nás žádné základy filmové a televizní práce ani neučili. Přednost i tam mělo divadlo. Přišlo mi to až zvláštní, protože jako mladý herec nebo herečka samozřejmě berete všechnu práci. Během studií ti šťastnější z nás už točili. Nějaké rady, základy tohohle řemesla mi proto dost chyběly.

Divadelní herectví je skutečně odlišné od práce před kamerou. Šlo vám ale obojí, ne?

Učil jsem se za pochodu. Poměrně brzy jsem zjistil, že opravdová řehole je být velkým divadelním hercem ve velkém divadle. Ty prostory se musí zaplnit diváky. Vy jste tam pak pro ně. Musíte myslet i na ty, co sedí nahoře, na bidýlku.

Umění zaujmout všechny zúčastněné pak ovládají skuteční mistři. V téhle souvislosti mě napadá třeba Ian McKellen. I on se ovšem musel kdysi své umění – přes výjimečný talent – naučit. Musel si osvojit to, jak ovládnout určitý prostor, tedy jeviště, jak se napojit na diváky… To jsou základy velké divadelní kariéry.

K té vaší patřila role ve hře Na dotek, z níž se stal ještě slavnější film. Do kin šel v roce 2004 a vy jste si ho vybral pro 58. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Byla to pro mě poměrně jasná volba. Hrál jsem totiž už v té původní divadelní inscenaci (hra Patricka Marbera měla v Londýně premiéru v roce 1997). Pravda, jinou roli, než jsem poté dostal od režiséra Mikea Nicholse. Děj jsem tedy znal dokonale ještě před natáčením. Věděl jsem, jak fungují repliky, jak moji kolegové herci na sebe slyší, kde se diváci smějí. Jen jsem při natáčení musel přepnout do jiné postavy, než jakou jsem znal z jeviště. Ta role pro mě byla neuvěřitelným darem, jak na divadle, tak ve filmu. Znovu jsem si ji připomněl po dvaceti letech tady ve Varech.

Dvacet let jste ten film neviděl?

Přesně tak. Film i divadelní hra byly kdysi neuvěřitelné hity. A i pro mě byl snímek tak emotivní, že jsem ho tehdy v kině na premiéře neviděl. Díval jsem se na něj až doma.

Ve Varech jste seděl v publiku. Emoce zmizely?

Nezmizely, bylo zvláštní vše sledovat znovu. Ta hra, ten film se podobá normálnímu životu. Na začátku vše vypadá na romantiku, než se nadějete, jste vtažená do znepokojující reality. Procházíte s postavami jejich bolesti, divné, složité vztahy. Ten film nikoho nehladí.

Když jsme u vztahů, další velká hvězda letošního ročníku festivalu, Daniel Brühl, zmínil, že se znáte. Potkali jste se ve Varech?

Na chvíli ano, míjeli jsme se. On odjížděl, já jsem právě dorazil. Prohodili jsme jen pár slov.

On mi říkal, že se znáte spíš z jeho berlínského tapas baru než z natáčení.

Nelhal. Vážně jsme toho spolu moc nedělali, ač je Daniel skvělý herec. Z větších projektů si pamatuju na Nezvané hosty. Natáčeli jsme je v Madridu (2011, režie Juan Carlos Fresnadillo).

Z Berlína, kde Daniel Brühl částečně žije, to do Varů není daleko. Vy jste zde prvně?

Ano, ale v Česku jsem byl už mnohokrát. Zejména v Praze, kam se vracívám kvůli práci. Do ní jsem se úplně zamiloval. Mám tu také přátele, které jsem poznal právě na natáčení. I od nich jsem slyšel o tomhle báječném filmovém festivalu. Když mě pozvali, řekl jsem si, že mám příležitost přijet, podívat se na to, jak to tady funguje. Zatím se skvěle bavím.

Ještě vás vrátím do tapas baru, respektive k jídlu. Vím, že jste na sebe, co se týče stravy, velmi přísný. Co třeba běžně jíte?

Chci hlavně říct, že jídlo miluju. Pořád hledám to dobré. Ovšem, když natáčím, není pro mě chuťově vůbec důležité. Potřebuju mít hlavně energii na práci. V tu dobu tak jím neustále dokola hnědou rýži, grilovaného lososa / grilované kuře a zeleninu. Vše suché, bez oleje, jiného tuku.

Sním to asi za pět minut a poté – během přestávky mezi záběry – jdu spát, případně si aspoň lehnu do tmy. Uprostřed dne tímhle způsobem doplním palivo.

Podobně přísný jste na sebe prý i v době, kdy se chystáte na roli.

V tu chvíli se do sebe uzavřu. Snažím se roli, její charakter dokonale zvládnout ještě předtím, než padne první klapka. Nic jiného než má práce neexistuje. Beru si ji všude. Snažím se v roli žít hodinu po hodině, den po dni i v civilu. Herectví je o koncentraci. Já jedu naplno. Umím to.

Zároveň přitom musím mít svobodu. Musím věřit v to, že je ta role pro mě. Asi to v tu chvíli není se mnou lehké, ale je to zkrátka tak. Každá role ve vás během natáčení i před ním zůstává, aspoň kousek z ní je s vámi stále. Když padne poslední klapka, necháte ji jít.

Jak vše souvisí s tím, že si rád vybíráte role, které vás trochu děsí? I tohle se o vás říkává.

Je to můj způsob, jak zůstat stále aktivní, svěží jako herec. Nechci sázet na jistotu. Je dobré se bát. Je dobré bát se výzev, které nás čekají.

Jako člověk, který už má něco odehráno, taky současně vím, že je dobré brát projekty, kde jsem si jistý, že je takzvaně dám.

Takže James Bond do téhle kategorie nespadal?

U Bonda jsem neměl důvod se bát. Roli jsem nevzal (odmítl ji dokonce opakovaně). Hodně se řešilo, proč do toho nejdu, ale… Pojďme dál.

Dobře. Musíte mít skvělou paměť. Liší se učení textů pro divadlo a pro film?

Jak v čem. V obou případech musíte dát na svůj instinkt, být výborně připravený. V divadle se hodně, jak jsem říkal, pracuje s prostorem, musíte na kolegy slyšet, respektovat je. Plus jsou tam diváci, kteří rozhodují o (ne)úspěchu hned.

U natáčení je to podobné. Ale stává se vám také, že před kamerou jste sám, musíte se soustředit jen na sebe. Tohle může být pro určité herce jednodušší.

Učíte se scénáře v určitou dobu? Ráno? Večer?

Učím se je pořád. Žádnou konkrétní dobu si nestanovuji. Jsem v roli, jsem postavou. Pořád dokola se o tom přesvědčuju, čímž se učím repliky, osvojuju si roli.

Je vaše důkladná příprava tím, co z vás za desetiletí udělalo světovou star?

Nejsem zvyklý podobně o sobě mluvit, hodnotit se. V čem jsem skutečně dobrý? Alespoň si to o sobě myslím? Rozhodně v tom, že jsem vždycky na práci připraven. Nikdy nepřijdu pozdě. Jsem spolehlivý. Což je ale v mé branži takový základ pro to, abyste uspěl/a.

Ještě si zakládám na tom, že umím nechat věci být, plynout. Nesnažím se všechno, všechny kolem sebe ovládat. Vlastně mi vyhovují režiséři, kteří mají přesnou představu o svých filmech. Řeknou mi ji a já se ji pokusím co nejlíp naplnit.

Předpokládám, že si takové režiséry vybíráte.

Mohu si je vybírat, tak si je vybírám. Stejně jako filmy, role, seriály, které natáčím.

Scott Frank, jeho historický seriál Monsieur Spade (2024), u vás prošel. Hrajete legendárního detektiva Sama Spadea. Kdo z herců starší generace vás napadne, když se řekne legenda?

Humphrey Bogart. Já ho úplně zbožňuju, stejně tak jako detektivky. Byl jsem proto nadšený, že jsem mohl hrát stejnou roli jako kdysi on.

Před lety jsem navíc málem hrál jiného jeho detektiva, Philipa Marlowa. Jako by se ty role po Bogartovi ke mně vracely. Když mi Scott zavolal, že má pro mě Spadea, ani na chvíli jsem nezaváhal, zda roli Maltézského sokola, jak se mu taky říkává, vzít.

A když jsme u legend, nejen Bogart – kterého miluju z Casablanky, na niž se mohu dívat pořád dokola –, i jeho vrstevníci by byli určitě slavní také v téhle době. Uměli hrát, skvěle vypadali, věděli, co dělat nebo nedělat.

Když zůstanu u Bogarta. Všimněte si, jak mluví. Jak frázuje, formuluje repliky, jak inteligentně u toho vypadá. V mnohém jeho projev připomíná ten divadelní, přesto mluví až překvapivě rychle, úsečně, věcně. To je podle mě jeho výjimečnost. Jako divák mu věříte.

Moderní kinematografie jde jinudy. Cestou počítačově upravených megafilmů. Vy v nich také hrajete, mimo jiné ve francouzském snímku Valerian a město tisíce planet (2017). Jde už o úplně jiné herectví, ne?

Probíhá někde kolem zeleného plátna, před nímž se pohybují herci, včetně mě. Takže ano, je to jiné. Často děláte pohyby, které dostanou konkrétní podobu až kdesi v grafickém studiu. Musíte tak při natáčení věřit lidem kolem vás, hlavně režisérovi, že ví, jak to bude celé nakonec vypadat. Na první pohled je to skutečně zvláštní.

Tím neříkám, že mi to vadí. Jen je to úplně jiná práce než klasické natáčení. Na výsledek se dlouho čeká. Při premiéře si pak sednete jako herec do kina a necháváte se spolu s diváky unést tím, co jiní dokonale poskládali kdesi u počítačů. Ze záběrů, na nichž jste se jen hýbal před stěnou.

Letos žádný film netočíte? Odpočíváte?

Bude v roce 2025, nechte se překvapit.

A milované divadlo je pracovně již minulostí?

Pracovně zatím ano, ale do divadla rád chodím jako divák. To mi z dětství zůstalo. Jinak zase ovšem nic nevylučuji. Pošle-li mi někdo krásný scénář, o němž budu vědět, že je dokonalý, dám na svou intuici. A budu zase v divadle hrát. Zatím žádný podobný nemám.

Váš život mnohým může připomínat pohádku, která začala před desítkami let kdesi na škole, se Shakespearem. Žijete pohádkový život?

Pohádka se nekoná. Možná to na první pohled tak celé vypadá, když někdo moji kariéru sleduje z dálky, jenže to by bylo jen shrnutí do pár vět.

Ve skutečnosti jsem desetiletí dřel, abych byl tam, kde jsem. Dřu pořád. Právě dril je to, kde vzniká vaše kariéra.

Ano, mladí herci jsou nyní ze dne na den opravdu hodně slavní, ovšem musejí si dávat velký pozor na to, aby o nich ještě někdo věděl za pár let.

Lidé jim v tuhle chvíli říkají, jak je obdivují, jak mají dělat to a to, protože to zabere jen pár minut… Nemusejí, naopak. Musejí hlavně přemýšlet, hlídat si projekty, do nichž jdou. Musejí jít krok za krokem, aby se posouvali dál. Aspoň mně se to osvědčilo. A ještě si musíte stále uvědomovat, že každý z nás je jen člověk. Musíte zůstat nohama na zemi.

Ukazujete svou práci také dcerám Hannah a Eve?

Dlouho to měly obě přímo zakázané. Řadu filmů, co jsem dělal, jsem považoval za nevhodné pro děti. Ale znáte to, holčičky mi vyrostly, už se mě neptají, na co se mají koukat.

K mé práci je přivedli jiní lidé, jejich známí, přátelé. Ony měly pocit, že by ten a ten snímek měly vidět, tak ho zhlédly. Jen jsem upřímně rád, že jsem u toho většinou nebyl. Stejně tak jsem rád, že nejsou se mnou ve Varech. Na film Na dotek bych je vážně sám od sebe nepustil, ani teď.

Vydala se nějaká ve vašich hereckých stopách?

To bych takhle neřekl. Eve je zpěvačka. Hannah se věnuje střihu, pracuje – stejně jako já – u filmu, ovšem jaksi z druhé strany.