Klára Tasovská: V životě je důležité neustrnout, posouvat se dál, opouštět hranice

Když jsem se s Libuší setkala poprvé, nadchla mě, krom jejích fotek, její osobnost a pak taky schopnost vyprávět svůj příběh. Libuše říká, že kdyby se nestala fotografkou, byla by spisovatelkou – což potvrzuje fakt, že vše kolem ní je součástí příběhu, který potřebuje nějak zachytit. Fotkou nebo slovy.

Z jejích materiálů – fotek a deníků, na kterých celý život pracuje – jsem byla naprosto nadšená, dostala mě hlavně míra autenticity a otevřenosti. Měla jsem pocit, že jsem našla ideální ženskou hrdinku, skrze kterou můžu vyprávět velmi osobní příběh z jejího úhlu pohledu, a hlavně o tématech, která se nás stále i dnes bytostně dotýkají.

Ve filmu vidíme na tři tisíce fotografií Libuše Jarcovjákové. Probírala jste se desetitisíci fotkami, desetitisíci stránkami deníku… Vybrat ty správné muselo dát neuvěřitelnou práci.

Jde o střihový film, který kompletně vznikal ve střižně. Se střihačem Alexandrem Kashcheevem jsme tam strávili skoro dva roky každodenní práce. Od začátku jsem věděla, že chci příběh vyprávět chronologicky, kvůli vývoji postavy a událostí. Po přečtení deníků jsem si příběh rozdělila do kapitol a postupně jsme je zpracovávali.

Vybrala jsem zápisky z deníků, k tomu Saša zkusil montáž předem vybraných fotek, dohledal zvuky a nahráli jsme komentář. Takhle postupně jsme hledali ideální podobu filmu. Taky jsme se celkem záhy rozhodli, že chceme pracovat se současnou hudbou, která bude dynamická a bude určovat celkovou flow filmu a přenášet příběh blíže současnosti.

Myslím si, že práce na tomto filmu byla pro mě naprosto stěžejní. Trochu jsme ten Libušin příběh ve střižně žili a taky sama Libuše je pro mě hodně motivující osoba, která se na svět dívá pořád neotřelým způsobem.

Na jejím příkladu vidím, že je důležité neustrnout a posouvat se dál, opouštět hranice – fyzické i mentální. Žít tady a teď, autenticky, upřímně k sobě.

Snažila jsem se, aby náš film nebyl jen portrétem fotografky, ale aby mluvil právě o obecnějších tématech, která mohou oslovit každého, napříč generacemi i zeměmi. Třeba téma mateřství, tedy jestli se stát matkou, nebo ne, které hodně řeší v dnešní době současná generace, promýšlela už před padesáti lety, kdy to určitě takové společenské téma nebylo.

Cesta za vnitřní svobodou a emancipací byla plná překážek, ale vyplatilo se nepřestávat věřit, pokračovat a počkat. Stejně jsme věřili ve střižně tomu, na čem pracujeme, a byla to hodně kreativní a svobodná práce s krásným materiálem.

Film na festivalových uvedeních funguje velmi dobře a obecně má dobré přijetí, ať už na světové premiéře na Berlinale, nebo na dalších zahraničních festivalech, kde jsme ho prozatím uvedli.

A potvrzuje to i zájem ze strany distributorů z různých zemí, jako je Německo, Švýcarsko, Portugalsko nebo Španělsko. Máme opravdu radost, jak film funguje a že nám často diváci píší pozitivní osobní vzkazy.

Ano, loni ve Varech jsme film prezentovali v rámci Eastern Promises – Works in Progress, ale šlo primárně o pitch a prezentaci ukázky. Ale přijetí bylo skvělé, o čemž svědčí i hlavní cena, kterou jsme obdrželi.

To samozřejmě upoutalo pozornost festivalových selektorů a pomohlo nám to i finančně, protože součástí ocenění byly též postprodukční služby. A pro nás to byl další motivační moment před dokončením filmu.