Klan rodiny Krobotů si vychází vstříc

„Znali jsme se celou dobu studia, ale dohromady jsme se dali až ve 4. ročníku.“ Kdo by tehdy tušil, že spolu budou 40 let. A že zplodí tři děti, z nichž nejstarší Lenka se stane taky herečkou a za muže si vezme muzikanta, který do rodiny dokonale zapadne.

„Díky respektu a úctě k tomu, co dělá ten druhý,“ shrnuje muzikant Václav Havelka, zeť režiséra Krobota, jak vedle sebe v jedné rodině může fungovat tolik vyhraněných osobností. Skloubit rodinný život a profesi, která je povoláním, vyžaduje velkou dávku dobré vůle od všech členů rodiny, kde se koncentruje tolik umělců.

„Jde to,“ shodují se matka i dcera z rodiny Krobotů. „Dříve nebylo úplně obvyklé, aby herečka měla hned tři děti, jako jsme měli my,“ říká Hana Doulová. „Ale dobrá organizace dělá divy.“ Její dcera Lenka si velmi váží toho, jak jí rodiče i oba bratři vycházejí vstříc s hlídáním dvou malých synů, Šimona a Eliáše. Zvlášť v obdobích, kdy její manžel vyráží na turné se svojí kapelou. „Jsem moc ráda, že táta bere hlídání za své a funguje i jako děda. Na druhou stranu musím říct, že díky tomu, jak dlouho už spolupracuju s tátou v divadle, ho dost často vnímám zejména jako kolegu. Je zvláštní, jak se to všechno prolnulo.“

Profesní a rodinné vazby se prolínají celou rodinou. Vždy ale vyplynou z konkrétní situace, plány tu nehrají roli. „Se svým mužem bych spolupracovala velmi ráda. Snad k tomu ještě bude příležitost,“ doufá Hana Doulová, která na období společné práce ráda vzpomíná. „Ale je fakt, že manželský pár herečka a režisér v jednom divadle nedělá dobrotu, zejména kvůli okolí,“ uvědomuje si. „Takže jsem ráda, že se naše cesty profesně rozdělily.“

Stalo se to na počátku 90. let. Miroslav Krobot tehdy nastoupil jako kmenový režisér do Národního divadla. Dokázal dát porevolučnímu hledání dalších cest pro „zlatou národní kapličku“ nové impulzy. Mimo jiné tam nastudoval vlastní dramatizaci románu bratří Mrštíků Rok na vsi, za niž v roce 1993 získal cenu Alfréda Radoka. Kritika i diváci byli nadšení, protože ostřílení herečtí bardové první české scény na ní tehdy stanuli v netušených polohách. Jeho žena Hana, která do té doby následovala svého manžela na jeho divadelních štacích jak v Chebu, tak v Hradci Králové, kde je práce svedla dohromady s legendárním režisérem Janem Grossmanem, s ním přesídlila i do Prahy. „Nabízeli nám ještě Činoherní klub v Ústí nad Labem, ale měli jsme malé děti a Ústí tehdy bylo dost znečištěné, i proto zvítězila Praha,“ vybavuje si.

Zde se manželé sešli při práci v tehdejším Realistickém divadle, kde došlo i k prvnímu setkání Miroslava Krobota a Ivana Trojana. Ti dva se později stanou jedněmi z nejznámějších tváří Dejvického divadla.

V roce 1994 Hana Doulová nastoupila do angažmá do Městských divadel pražských, v nichž hraje doposud. „Ano, manžel chodí na mé premiéry, jenže z něj musím páčit každé slovo, jak se mu to líbilo. Nerad kritizuje ostatní,“ směje se. „I když se pohádáme, nechá se málokdy vytočit.“ A jestli má režisér poslední slovo nejen na jevišti, ale i doma? „Řekla bych, že je to tak nastejno,“ říká pobaveně. „I když on si myslí, že poslední slovo mám já. O práci vlastně ani moc nemluvíme. Máme spoustu jiných starostí, hlavně těch organizačních, jako co kdo zařídí a kdy bude doma. Jistě že mi dává číst své scénáře a mluvíme i o naší práci, ale že bychom vedli dlouhé debaty o umění, to opravdu ne.“

Podobně civilní přístup razil manželský pár i při výchově svých tří dětí. Dvaatřicetiletý syn Honza studoval historii a nyní se věnuje hlavně šachům, které hraje závodně. „Kdyby nebyl introvert, byl by to skvělý herec,“ říká o něm jeho o pět let starší sestra Lenka. „To, čemu se dokáže smát, jaké má vnímání a co ho dokáže zaujmout, svědčí o tom, že kdyby měl jinou povahu, patřil by na jeviště!“

I mladší dvaadvacetiletý Vojtěch jde svou cestou. Studuje na zemědělské univerzitě dřevařskou fakultu, obor hospodářské řízení lesů.

„Děti jsme od našich profesí drželi spíš dál, vychovávali jsme je úplně normálně, s sebou do divadel jsme je nebrali nijak často. Nanejvýš tak na mikulášskou besídku,“ vzpomíná Hana Doulová. Dcera Lenka dokonce přiznává, že se asi do svých šestnácti ohromně styděla za to, že má v žákovské knížce napsáno u povolání rodičů herečka a režisér. „Nic trapnějšího jsem si tehdy nedovedla představit,“ směje se.

Jenže to se kolem sedmnácti změnilo a Lenka doma oznámila, že by ráda studovala herectví. „Tehdy nás postavila před hotovou věc, že bude dělat zkoušky na DAMU a že nechce, abychom s tím měli něco společného,“ vzpomíná její máma. Ta v té době hostovala v divadle Labyrint a požádala svou kolegyni Věru Galatíkovou, zda by Lenku neprověřila. „Prosila jsem ji, ať nám poctivě řekne, jestli má talent nebo ne. My jako rodiče bychom nemuseli být objektivní,“ vysvětluje paní Hana.

Věra Galatíková však Lence jednoznačně studium herectví doporučila, tu na DAMU přijali a ona školu vystudovala. A tak se posléze ocitla na jevišti jak se svou matkou, třeba v Charleyově tetě v divadle ABC, tak se svým otcem, kde v inscenaci Příběhy obyčejného šílenství dokonce hrála jeho milenku. Cesta do Dejvického divadla, kde nyní působí již dvanáct let a kterému vtiskl rukopis její otec, nebyla přímočará.

Do svébytně vystavěného souboru, kde se rodinné ani milostné vazby nepěstují a který s neobyčejnou intuicí začal od roku 1996 skládat Miroslav Krobot, se noví členové dostávají až po pečlivém výběru. Dejvické divadlo se díky kombinaci komorního prostoru, souboru, kde na sebe jednotliví herci „slyší“, a konečně jedinečné režii svého uměleckého šéfa stalo originální scénou, kam se shánějí lístky půl roku dopředu.

Je jasné, že se Miroslav Krobot, který do Dejvic přivedl takové herecké hvězdy, jako jsou Ivan Trojan, Jaroslav Plesl, Klára Melíšková či Táňa Vilhelmová, angažmá někoho z rodiny dlouho bránil. Lenku však oslovil herec a režisér Lukáš Hlavica, který pro Dejvice připravoval inscenaci Bratrů Karamazových. Při hostování v roli Grušenky se ukázalo, že do souboru zkrátka zapadá.

„Nebylo to úplně snadné,“ přiznává Lenka. „Dlouho nebylo jasné, zda vůbec budu moci se svým otcem hrát. Věděla jsem, že to není samozřejmé a že by mě nepřekvapilo, kdyby to nešlo. Překvapením pro nás pro oba bylo, že to lze. Nějaký čas jsme to vstřebávali. Dnes ale mám často pocit, že je to spíš můj herecký kolega nežli můj táta.“

Právě proto rozhodnutí svého otce skončit jako umělecký šéf dejvického souboru, který vytáhl na špici, rozumí. „Jasně že je to nám všem trochu líto, ale rozhodnutí bereme s obdivem a porozuměním. Ne každý by to zvládl. Táta má zřejmě pocit, že jeho období tady se naplnilo. A taky chce mít klid na věci, na které dosud neměl čas, včetně pobytu na chalupě,“ žertuje Lenka a dodává, že kdyby se neobjevil Michal Vajdička, režisér, který při svém hostování do Dejvic dokonale zapadl, možná by se chvíle odchodu Miroslava Krobota odsunula. „Asi to v něm zrálo dlouho a tahle doba se ukázala jako pravá,“ dodává.

Se stejným pochopením hovoří o rozhodnutí svého tchána i hudebník Václav Havelka. „Odchází na vrcholu,“ míní. „I když co je to u něj vrchol? V jeho kariéře není slabé místo. V Dejvicích končí jedna éra, ale on je nezastavitelný. Jak vidím, pořád něco dělá.“

Naprosté zaujetí pro věc, které se věnuje, je to, co zetě a tchána spojuje. „Ano, mají podobné povahové rysy. Tomu, co je pohltí, se věnují na tisíc procent a věří tomu,“ usmívá se Lenka, když se řeč stočí na podobnost jejího manžela a otce. „Potřebuju vedle sebe někoho, koho si mohu vážit, kdo jde naplno do toho, co dělá. A to Vašek bezesporu je.“

Jak probíhalo první setkání před deseti lety, kdy Lenka přivedla Václava do rodiny poprvé, si už nepamatuje ani jeden. „Myslím, že tchán toho moc nenamluvil, to obstarala tchyně a Lenka,“ má za to Václav Havelka. „Mám pocit, že při prvním setkání byli všichni v čistých košilích. A při druhém, o týden později, už v domácích teplákách. Asi na znamení, že Vašek k nám dobře zapadl!“ přidává vzpomínku Lenka.

Seznámili se před deseti lety při křtu CD kapely Houpací koně, kde Václav Havelka vystupoval. Když po vystoupení nebyl úplně spokojený s nazvučením, obrátila se k němu Lenka s tím, že jí se tedy jeho muzika líbila. Pozval ji na svůj koncert, ale ona se omluvila, protože měla představení. Jenže to na poslední chvíli zrušili…

Dnes spolu mají dva syny a své profese, jak už bylo řečeno, zvládají za pomoci celé rodiny. „Nejsem z umělecké rodiny a nikdy by mě nenapadlo, že budu žít s herečkou,“ prozrazuje Václav Havelka. „Divadlo mi přišlo jako plné přepjatých emocí. Díky Lence a jejím rodičům teď divadlo objevuju. Ne že bych mu rozuměl, spíš se nechám vést.“

I proto, že bezmezně žije muzikou. „Jsem spíš individualista, takže jsem záhy pochopil, že si všechno kolem ní musím udělat sám,“ tvrdí. Se svojí kapelou Please The Trees zatím vydal tři cédéčka, za to třetí získal ocenění Anděl v kategorii hudební alternativa. Hudbu i texty takřka výhradně v angličtině si skládá sám, v kapele hraje na kytaru a zpívá. Umanutost, s níž odmítá jít zaběhanými cestičkami, je další z věcí, která ho spojuje s jeho tchánem. „Dovedu si představit, co by tady publikum chtělo, abychom byli jako kapela takzvaně úspěšní,“ myslí si. „Mě ale zajímá opravdová muzika, do které jdu naplno.“

Na turné po USA, které si sám domluvil a zorganizoval, zatím vyrazil třikrát. „Narvanej osobák, dva řidiči, žádný zázemí a šňůra dvaadvaceti koncertů po celých státech, za který dostanete jenom tolik, kolik se v klubech vybere,“ líčí s klidem muzikant, který však nedávno také dokončil hudbu k filmu Místa od Radima Špačka.

„Jsem rád, že rodina akceptuje, že takhle pracuju, i když to pro ně není jednoduché či pohodlné. Myslím, že pro moje syny je důležité, že mě vidí při práci, která mě baví, pohlcuje a nacházím v ní smysl. Je to podle mě poctivější, nežli se takzvaně obětovat pro rodinu, trávit s ní víc času, ale v nějakém zaměstnání jenom přežívat.“

S jeho tchánem, o kterém tvrdí, že spolu mají vřelý vztah, i když toho moc nenamluví, je pojí i podobný hudební vkus. „On je z generace, ze které v muzice vycházím a která mě inspiruje. Takže se na takových Led Zeppelin či Rolling Stones lehce shodneme.“ Ostatně podobný vkus byl i důvodem, proč se Václav Havelka hudebně podílel například na inscenaci Dejvického divadla Idiot v režii Miroslava Krobota.

Šestiletého Šimona i čtyřletého Eliáše, které má se svou ženou Lenkou, občas bere do zkušebny a tam společně jamují. Zvlášť staršího synka muzika oslovuje, takže je možné, že umělecké geny z rodiny Krobotů dojdou dalšího zúročení. „Prožívá tátovy koncerty od začátku do konce,“ říká jeho máma. „Pomáhá mu s nošením věcí na pódium a ve třech letech dostal vlastní bicí, protože od jednoho roku za nimi rád sedal a řezal do nich. Rytmus má v krvi a myslím, že i ta špetka exhibicionismu se u něj najde!“