Článek
Jen málokdo nezná alespoň v hrubých obrysech příběh, který Charlotte Bronteová napsala před 160 lety, a už tehdy se stal bestsellerem. A i když se časem ocitl na seznamu povinné školní četby, dodnes není strnulou ikonou, ale živým dílem. Svědčí o tom i neutuchající zájem filmařů, a to přesto, že již existuje osmnáct filmových a osm televizních verzí (vznikaly v letech 1910–1996): stále je důvod se Janou Eyrovou inspirovat.
Nejnovější verze režiséra Cary Joji Fukunagy se logicky obrací ke dnešním divákům, a Fukunaga k němu říká: „Ten příběh je v podstatě velmi strašidelný a temný. Málokterá z dosavadních adaptací se téhle temné stránky příběhu dotkla. Janu Eyrovou prezentují jen jako romantický příběh. Já jsem si jistý, že má mnohem víc vrstev. A ty jsem chtěl ukázat.“ Děj začíná na rozsáhlém odlehlém panství Thornfield Hall, odkud nečekaně uprchne vyděšená mladá dívka Jana Eyrová, která tu pracovala jako vychovatelka. Po útěku však nemá kam jít, a proto přijme pomocnou ruku duchovního otce Johna Riverse a jeho rodiny.
Temný a stále živý příběh
Fukunaga vypráví životní příběh Jany Eyrové pomocí návratů do minulosti, které mapují dramatické a pohnuté situace, jež přivedly mladou ženu až do Riversova domu. Janu poznáváme jako malou sirotu, s níž její teta zacházela jako s kusem hadru, a když jí bylo deset let, vyhodila ji z domu. Další roky dívka protrpěla v charitní škole, kde se k ní nechovali o mnoho líp. Nicméně chytrá Jana tu získala dobré vzdělání a poprvé našla i kamarádku. Její nevyléčitelná nemoc ale donutila Janu vydat se z relativního bezpečí internátu vstříc nejistému osudu, a ten ji zavedl na Thornfield.
Cary Fukunaga
Jane se brzy stane oblíbenkyní hospodyně paní Fairfaxové i pána domu, charismatického pana Rochestera. Nicméně řada zdánlivě nevysvětlitelných a strašidelných úkazů, ale také Rochesterovy temné nálady ji donutí k útěku. Tuší však, že Thornfield neopouští navždy…
„Jana Eyrová je sociální dokument, otevírá okno do té části britské historie, v níž probíhaly ohromné změny v oblasti umění, architektury a módy,“ říká producentka Alison Owenová a scenáristka Moira Buffiniová dodává: „Ten román byl ve své době považován za velmi radikální. Dívka bez peněz a postavení chce být rovna Rochesterovi a nehodlá z tohoto požadavku slevit. Zná dobře svou cenu, proto se stal její postoj výzvou pro příští století. Vůbec není divu, že ji máme dodnes rádi.“
Režisér připomíná: „Je zde mladá dívka, která touží po svobodě a emancipaci, a s tím se musejí dívky potýkat dodnes. V tom je Jana Eyrová současná.“
Film je ale také velkou podívanou, v níž hraje významnou roli doba ve všech detailech od prostředí až po kostýmy. Tvůrci pečlivě zkoumali a reprodukovali módu třicátých a čtyřicátých let devatenáctého století, kdy ještě neexistovaly šicí stroje a všechno se šilo ručně.
Čas pro Miu Wasikowskou
Prvotní starostí tvůrců bylo herecké obsazení. „Dokud jsme neměli herečku, která by se přesně hodila na postavu Jany, nebyla jsem ochotna do projektu vůbec jít. To není role, kterou by mohl hrát každý. Oba jsme s Carym Fukunagou věděli, že musíme najít někoho, kdo bude mít k Janinu charakteru přirozeně blízko a bude odpovídat také věkem.
Volba padla na dnes dvaadvacetiletou Australanku Miu Wasikowskou, kterou jsme nedávno viděli ve filmu Děcka jsou v pohodě
a především jako titulní hrdinku Alenky v říši divů. „Podle knihy je Janě v době, kdy je na Thornfieldu, osmnáct let,“ říká Owenová a dodává: „Je to dívka, v níž se probouzejí emoce a ona jim ještě nerozumí. Některé jsou sexuální, jiné citové. Její dřívější představitelky byly leckdy sice skvělé a krásné herečky, ale víc ženy než dívky. Mia odpovídala věkem, a pokud jde o její kariéru, myslím, že přišel pravý čas pro velkou hlavní roli. A s Michaelem Fassbenderem k sobě jdou báječně – je v tom napětí, romantika, sex, vzrušení – prostě létají jiskry.“
Dame Judi
K těmto dvěma bylo samozřejmě nesmírně důležité získat přesnou paní Fairfaxovou – Judi Denchovou. Cary Joji Fukunaga vzpomíná, jak jí psal dopis, v němž jí roli nabídl: „Věděl jsem, že když řekne ano, všechno bude jiné. Ona je britská kulturní instituce, je ztělesněním vážnosti, úcty. Strašně jsem si to přál, ale zároveň jsem měl strach: dovedete si představit, co to je, ocitnout se na place s někým, kdo natočil víc filmů, a s lidmi mnohem většího talentu, než v co já sám vůbec můžu doufat?“
A Fassbender jeho slova potvrzuje: „Prostě Dame Judi Denchová… Když zjistíte, že s ní budete hrát, máte pocit, že i pokoj, ve kterém s ní budete sedět, je požehnaný. Cítíte zlatý prach a doufáte, že pár zrníček dopadne i na vás, když projde kolem.“ Tolik tedy ti druzí – jak prožívala natáčení Judi Denchová a jak se cítila v oné podivuhodné době, nám řekne už zítra ona sama.