Karlovarská soutěž je ve znamení návratů, říká umělecký ředitel festivalu Karel Och

Je to tak, vrací se řada režisérů, kteří už ve Varech soutěžili a byli úspěšní u kritiky, poroty i diváků. V této souvislosti bych zmínil Krzysztofa Krauzeho, který s filmem Můj Nikifor získal v roce 2005 tři ceny. Tentokrát představí stylizovaný, esteticky vytříbený černobílý portrét cikánské básnířky Papuszy, jejíž jméno dalo i název samotnému filmu.

Podobně úspěšný byl ve Varech před dvěma lety Joseph Madmony, když si Křišťálový glóbus odnesl jeho Restaurátor. Ve svém novém filmu Místo v nebi se opět zabývá vztahem otce a syna, tentokrát ale na ambicióznější ploše čtyř desetiletí. Hlavní postavou je generál ověnčený spoustou řádů, který se ale dostává do problémů, když se do nového světla dostávají zvěrstva, která na počátku své kariéry spáchal na Palestincích. Je to mistrně zrežírovaný film, kde se neskutečně zajímavě propojují sféry intimní a společenská.

Jana Hřebejka považujeme za velice důstojného zástupce české kinematografie, nárokům pro soutěž na áčkovém festivalu jeho nový film bez problémů vyhověl. Líbánky jsou završením trilogie, která započala filmy Kawasakiho růže a Nevinnost.

Jde ve svém celku o poměrně ambiciózní projekt na téma vztahu minulosti a současnosti. Líbánky v tomto ohledu působí asi nejsevřenějším dojmem ze všech tří snímků. Tématem je tu svatební den a náhlé zjevení ženichova kamaráda z minulosti, který dost intenzívním způsobem narušuje intimitu slavnostního okamžiku.

Byl nám ještě nabídnut nový snímek Zdeňka Tyce, ale u toho jsme neshledali dost kvalit pro soutěžní uvedení.

Necítíme nutnost ho tam mít za každou cenu, ale rádi bychom prezentovali zahraničním hostům a zároveň filmovým profesionálům to nejlepší z tuzemské kinematografie. Tuhle ambici má každý festival. V Cannes nebo v Benátkách si mohou dovolit do soutěže zařadit i více než jeden domácí film, to bychom samozřejmě taky rádi, ale jsou léta, kdy se prostě neurodí.

Poprvé za dlouhá léta se nám povedlo získat britský snímek, navíc od velmi talentovaného režiséra Bena Wheatleyho, který už dnes patří k osobám, jimiž se současný britský film často a rád chlubí. Jeho Pole v Anglii nabízí nezvyklý tvar, dosud u nás v soutěži neviděný. Na jednu stranu jde o válečné historické drama, ale přitom je to hříčka sledující tři postavy, které utečou z bitvy a kráčejí po poli, aby nalezly jakési nespecifikované tajemství. Film je ohromující svou lehkostí, vtipem, inteligencí dialogů a nepředvídatelností. Nedávno jsme se bavili s jedním kolegou z branže, a on mi říkal, že kvalitní festivalový film musí překvapit, inspirovat a být výzvou – a Pole v Anglii všechny tyto požadavky do puntíku splňuje. V Karlových Varech ho uvedeme v předvečer jeho velké britské premiéry.

Ano, přichází z Itálie a jmenuje se Ať žije svoboda. Jde o politickou satiru s výrazně komediálními prvky, která může připomenout film Záměna s Eddiem Murphym. Do vysoké politické funkce se tu dostává člověk s minimem zkušeností s tímto prostředím a zároveň se zdravým idealismem. V hlavní dvojroli se objeví Toni Servillo, který hraje jak šéfa opoziční levicové strany, tak jeho bratra, profesora filozofie s nekonvenčními názory, který byl právě propuštěn z blázince.

Sešlo se nám výjimečně hodně kvalitních filmů a považovali bychom za škodu, kdybychom museli vyřadit další dva jen proto, že jich dohromady musí být přesně dvanáct.

Ani letos, ani v žádném z předchozích ročníků jsme nevybírali filmy s tím, že bychom si dopředu řekli, jak by měl vypadat celek, ať po stránce žánrové, či tematické. Většinou jsme sami překvapeni, jaké jsou tam nakonec spojitosti. Možná je ale ta žánrová pestrost způsobena právě režisérskými návraty. Všichni, kteří se letos do Varů vracejí, přicházejí s filmy jiných žánrů, než s jakými uspěli předtím – snaží se zkoušet nová teritoria.

Sekce Na východ od Západu je specializovaná jak teritoriálně na země střední a východní Evropy, tak na mladé tvůrce, respektive na jejich první a druhé filmy.

Cítím tam silnou touhu se prosadit, vymanit se z vlivu Západu, přijít s něčím vlastním, svébytným. Na druhou stranu mladí tvůrci dnes cestují po festivalech, setkávají se se svými souputníky a snaží se inspirovat zkušenostmi ostatních, poznávat kontext a k němu se pak nějakým způsobem postavit.

V rámci naší snahy o alespoň částečné zrovnoprávnění této sekce s hlavní soutěží a zvýšení její prestiže jsme loni zavedli institut zahajovacího filmu, jímž letos bude slovenský snímek s českou koprodukcí Zázrak. Jde o druhý film už poměrně známého slovenského režiséra Juraje Lehotského. Řada lidí si určitě pamatuje jeho debut Slepé lásky, který byl uveden v Cannes a posléze nasazen i v českých kinech. Zázrak je sociální drama, příběh dívky, která je svou matkou a jejím přítelem umístěna do nápravného zařízení. Dobře pracuje s neherci i s vizuální stránkou.

V této soutěžní sekci je ještě jeden slovenský snímek, rovněž s českou koprodukcí, jmenuje se Sametoví teroristé a kombinuje dokumentární formu a prvky hraného filmu. Hravým způsobem vypráví o třech mužích, kteří v osmdesátých letech, nezávisle na sobě, chystali atentát na komunistický režim. Žádný z nich ovšem neuspěl.

Dokument Báry Kopecké DK rozhodně stojí za pozornost. Jde o velice neobvyklý portrét předčasně zesnulého architekta Davida Kopeckého natočený jeho manželkou poměrně záhy po jeho smrti. Hodně na mě zapůsobil a moc se těším, až ho budou moci vidět i diváci ve Varech.

Snažím se být zcela a na sto procent věrný vlastnímu vkusu a vlastnímu přesvědčení o tom, co je to kvalitní umělecký film. Samozřejmě by to nešlo bez dobrého programového oddělení, se kterým vybíráme soutěžní filmy po poměrně detailních, někdy i komplikovaných diskusích.